Sobota po Popeleční středě

Nejjednodušší (a možná nejužitečnější) část mé práce je chodit do tříd plných dětí, seznamovat je s meditací, meditovat s nimi (tolik minut, kolik jim je roků) a hovořit s nimi (když chtějí), o tom, co ta zkušenost pro ně znamená.

Když jsem byl o to požádán, tak prvních několik sezení jsem byl poměrně nervózní z toho, o čem budu mluvit. Brzy jsem zjistil, že kdybych měl předplacenou zprávu k doručení, těžko bych vytvořil silné spojení s dětmi. Byl jsem blahosklonný a děti byly (obvykle) zdvořilé. Tak jsem začal chodit vcelku nepřipravený (jak i Ježíš radil svým učedníkům, kdyby někdy stáli před soudem). Nyní je to jako vstoupit do jasného potoka, chladného a čistého a být jím unášen. Je to bezejmenný potok a nedá se říci odkud přichází a kam teče. Ale je tu. Je to zkušenost Boha, bez blesků či extáze. Je to zkušenost toho, co Bůh řekl: „Jsem který jsem“.

Máme tolik slov pro Boha, a tak mnoho definic kým je a co chce abychom dělali a obzvláště co nechce abychom dělali. Po chvíli se ale opovážlivost náboženského jazyka stává nechutnou a člověk začne toužit po zkušenosti bezejmenné a nepreskriptivní (bez příkazů a zákazů). Čím dál více mě zajímá, proč je pro věřící lidi a instituce tak těžké najít prostor pro takovou zkušenost a proč ji tak často podezřívají. Jak by řekly děti, je to opravdu příjemné a budete se cítit velmi klidně.

Opět, jak říká Ježíš, nemůžeme znát tuto zkušenost (království), pokud nebudeme jako děti. Přijít k tomuto poté, co jsme opustili edenickou dobu dětství (stále kratší období v naší kultuře, ve kterém dětem odpíráme zkušenost neviny) znamená dozrát. Má to mnoho jmen – růst, duchovní cesta, integrace. Ale celkově vzato zralost znamená obnovu na vyšší úrovni vědomí, kdy vrozená schopnost být v přítomném okamžiku, a v přítomnosti, činí dětství tak úžasným na pohled a tak blízko.

Neexistuje žádné jméno, které by to vystihlo a navíc dětem vůbec nevadí, že to jméno nemá. Konec konců je lepší znát bezejmennou zkušenost, než jméno znát, ale zkušenost nemít. Vzdělání a pravé náboženství je skromným pokusem o jeho vystižení.

A o tom je postní doba. Připomenutí si toho, kdo jsme, a čeho jsme schopni. Obnova nevinnosti navzdory (a kvůli) veškeré zkušenosti, kterou si můžeme připsat. Nalezení „druhé naivity“, která uniká našemu příliš sebevědomému a příliš levomozkovému světu. Pokud je toto cílem a odměnou naší velmi mírné askeze (naší každodenní meditace), pak je to hračka.