Když v sobě nalezneme tuto silnou temnotu bez lásky, stáváme se sami sobě cizími. Je to ještě horší než ty časy, kdy se temnota, jako hustá mlha, valí zvenčí přes nás v podobě krutých nehod či náhlých onemocnění. Pocit sebeodcizení se objeví jako temné odhalení zevnitř, jako v hororovém snímku, ve kterém objevujeme zvláštní, nevysvětlitelnou, nepřátelskou sílu, žijící ve sklepě našeho vlastního domu.
Když je zdravý, mladý člověk diagnostikován s potenciálně životu nebezpečnou nemocí, svět se mu změní během sekund. Ještě před tím, než lékařka vysloví osudná slova, její soucitný výraz, záblesk očního kontaktu, prozrazuje zprávu, která přijde. Osoba plná možností se nyní stává pacientem, předmětem výzkumu, testování a pozorování, někdy také až nepříjemného soucitu. Obranný kruh okolo něj náhle vstupuje do bytí. Smysl sebe sama se radikálně změnil. Jiná osoba chytne za ruku svého manžela či milovanou bytost, aby ji ujistila, že je stále zde. Že něco z jejich života zůstalo a že útok na ně nebyl naprostý.
Je to ještě horší než konfrontace s divností vycházející zevnitř. Je to více než nalezení stínu, který jste v minulosti už poznali či krátce zahlédli. Je to pouze jiná strana nás samých, neoficiální biografie, já, které není v souladu s osobními údaji veřejného já. Věrný druh vtažen do nevěry. Církevní prelát s touhou po penězích. Žena v domácnosti s problémem hazardu, která jde do kasina poté, co nechá děti ve škole. Stíny mohou být více či méně temné. Někdy jsou pouze k smíchu.
Ale je třeba si jich všímat a brát na vědomí a čas doby postní je k tomu dobrou příležitostí. Postní sebeovládání a říkání „ne“ našim tužbám by mělo být prosvětlenou místností, aby se stín ukázal. Žádný stín bez světla. Žádný stín bez předmětu blokujícího světlo.
Ale tma sama o sobě, se kterou se střetáme uvnitř nás, je hlubším tajemstvím a dotýká se nejvíce základního strachu. Sami jsme slabí bojovníci. Normálně se otáčíme a utíkáme. Potřebujeme vůdce světla, který může polykat tmu a vydechovat světlo.