Pondělí třetího týdne doby postní

Musí existovat malý šroubek v mozku, který kontroluje naše vědomí sebe. Je tím to, co nazýváme myslí? Je zdrojem jak naší velké lidské důstojnosti, našeho potenciálu pro vyšší vědomí a transcendenci, ale je také zdrojem našeho největšího neštěstí, našeho sebezapouzdření. Vědomí sebe nám ukazuje jak jsme rozdílní. Ale také nás může nenápadně klamat, že začneme věřit, že jsme naprosto oddělení.

Někteří lidé mají velmi málo vědomí sebe sama. Výsledkem může být, že žijí spíše ve vegetativním stavu. Nebo jsou možná příliš zaměstnáni okolím a zběsile orientováni na cíl, než aby měli prostor, kterého by si byli vědomi. Mladá studentka mi jednou řekla, že meditace ji velmi překvapila a změnila nejvíce tím, že ji ukázala, že má vnitřní život. Slova „vnitřní život“ volila velmi opatrně. Poprvé, když jsme usedali k meditaci jsme zjistili, že jsme buď tupci nebo šílenci. Každopádně cesta sebepoznání (která je důležitější než konat zázraky) začala. Šroubek vědomí sebe se otáčí.

U některých lidí (myslím že jen velmi málo), může být během jejich prvních meditací náhlé osvícení. Protože nevěděli v co doufat, zcela nečekaně to uviděli a království se jim ukázalo jako mraky usazené na vrcholu hory Fuji, tiše se rozplývající. Tento účinek může být kvůli potvrzení, proč vlastně vůbec přistoupili k meditaci. Dokonce i když se mraky usadí a výhled je ztracen, mají vědomí, které je navždy změnilo. Sebepoznání nás nikdy nenechá beze změny. Nikdy ho úplně nezapomeneme.

Ale ať se stane cokoli, je tu nyní denní práce druhé úrovně ticha. Podobně jako muzikant, rodič, zahradník, básník, jsme nalezli činnost, kterou se musíme naučit milovat, protože je vyjádřením toho, kým skutečně jsme. Je to téměř jako když práce miluje nás. V každém případě najdeme lásku v této činnosti.

Jakmile uvidíme, že meditace je prostá, ale nesnadná, objevíme také jak hlučná a nestálá je naše mysl. Neschopnost (jak je to pociťováno) říkat mantru, nás učí pokoře (což je to samé jako vědomí sebe). Disciplína neustálého nadhledu nad myšlenkami, podobně jako každé seriózní učení, nás naučí kázni, která je přímou cestou k vnitřní svobodě. Časem se úroveň rozptýlení redukuje a my těm myšlenkám budeme dávat stále menší důležitost, i když nás pohlcují a unáší. Stanou se něčím jako šumem na pozadí, nesouvislou hlasitou konverzací ze sousední místnosti.

Avšak ticho mysli nepřichází pouze tím, že necháme jít myšlenky, slova a představy ze kterých jsou odvozeny. Přicházejí skrze věrný akt pozornosti, opakovaný jako akt lásky, navracející mysl k jednomu bodu. Tento bod není ani myšlenka, ani slovo ani představa. Jakmile se tento bod zformuje do jedné z těchto možností, stává se opět komplikovaným. Upuštěním od mysli-slova-představy, což je něco jako krystalizace mysli, se navracíme k jednoduchosti. Ticho mysli se prohlubuje pokaždé, když toto děláme. Vědomí sebe se dále prohlubuje. Sebepoznání nás mění čím dál víc. A tato jednobodovost se pak objevuje i v naší řeči, aktivitách a vztazích. Je to začátek toho být známý nejen jako psychický fenomén, ale jako duchovní portál. Čím menší bod, tím větší nesmírnost to otvírá.