Někdy, ne často, v jakémsi stavu polospánku můžeme zahlédnout odpovědi na všechno. Přichází to jako překvapení, ale hlavně si člověk uvědomí, jak je to prosté a zřejmé. Je to prchavý vhled, ale přináší ohromující pocit míru a naprosté úlevy. Celý komplex chaosu ve světě, s jeho střetáváním dimenzí času, subjektivních a objektivních perspektiv, strachů a nadějí, tužeb a chudob, toho co je vymyšlené s tím, na co si lze sáhnout, to vše jemně zapadá do krásné, jednoduché harmonie. Nekončící boj za uspořádání věcí je u konce a to bez boje. Loď otázek na sebe sama našla svůj přístav, zatímco stále plachtí na otevřeném moři.
Problém je vybavit si to, co člověk viděl. Je těžké si to nějak zaškatulkovat či představit. Paměť pracuje s myšlenkami či obrazy, které nějak, avšak nedokonale, zhušťují proud vědomí. Ale vize sama je čistý tok. Pravda krvácí. „Hle tam je, hle tu“ jak říká Ježíš o království. Takže člověk je ponechán s letmou, ale živou vzpomínkou na svou zkušenost, která uspokojuje touhu srdce. Čím více se to člověk snaží uchopit, tím více mu to uniká směrem k horizontu, až to nakonec zmizí. Brzy se objeví pochybnosti, zda se to opravdu stalo.
Jonathan Keats, anglický romantický básník, který zemřel ve 25 letech a který je často připodobňován k Shakespearovi, napsal svoji ódu „Vždy mám obavy, že mohu přestat být“ o jeho strachu z toho, že bude příliš slavným. Vidíc smrt přicházející před tím, než jeho moc uzrála, prošel skrze strach z neúspěchu a na těchto okrajích došel k velké svobodě, kde sama svoboda, i od ambice a touhy, je nalezena: „pak na břehu širého světa stojím sám a přemýšlím, dokud se do nicoty neponoří láska i sláva.“
Pokud během postní doby můžeme udělat něco málo z toho, co doporučuje každá duchovní moudrost a opravdu pocítili svou smrtelnost, můžeme přijít k tomuto břehu širého světa. Pak bez úsilí obnovíme uzdravující vhledy, které padají do klína těm, kteří se je nesnaží polapit.