Pátek po Popeleční středě

Popelecni_streda

Všiml jsem si, jak snadno se dokážu oklamat, co se týče fyzického cvičení. Dostanu se do dobré rutiny, ale pak si myslím, že jsem stále v ní, zatímco ve skutečnosti se praxe vzdaluje jako převalující se astronaut mizející ve vesmíru. Prvním varováním jsou lidé, kteří se na vás podívají a pak řeknou, že vypadáte dobře, což obvykle znamená, že jste přibrali na váze. Když zhubnete, lidé se na vás podívají a zeptají se ustaraným hlasem, jestli se vám daří dobře.

Postní doba je časem duchovních cvičení a dobré kondice. Stejně jako fyzické cvičení zlepšuje i náš psychický stav, tak duchovní cvičení nám dává obnovený smysl pro šťastnou harmonii, která přirozeně existuje mezi tělem a myslí. Chtěl jsem svoji novou Postní knihu nazvat „Vnímání Boha“, „Cítit se lépe“, o čemž je toto krásné období, pokud tedy přehodnotíme, čím je pro nás dostatek. Dostatek, plnost, je část člověka ve vyvážené rovnici štěstí. Hojnost, božský dar bytí, je pak další.

V kultuře Latinské Ameriky jsou Mardi Gras a Karneval tradičně poslední výstřelky nestřídmosti před rozloučením se s požitky těla. V Anglii, s mnohem menšími chuťovými výstřelky, máme vždy v úterý (před Popeleční středou) palačinky, abychom spotřebovali vajíčka. Není úkolem církve, aby podporovala nějaké orgie, ale mohla by poukázat na jejich lepší stránku. Konec konců, víme lépe, co znamená dostatek prostředků, jakmile se zotavíme ze škodlivých účinků přebytku.

Toto je čas se naučit milovat askezi a vidět ji jako způsob života, který by měl být následován po celý rok. Svatý Benedikt říká právě toto a on rozhodně nebyl člověkem, který by chtěl kazit požitky druhých lidí: „klášterní život je nepřetržitý půst“. Byl to John Main, kdo mi pomohl pochopit, že klášterní život (podobně jako manželství či další povolání) je zamýšlen jako volný a šťastný, a že nás postupně otevírá k potěšení v dobrotě stvoření. A to navzdory nevyhnutelné bolesti ze ztráty a navzdory zklamání z neúspěchu. Nějak ta chmurnější stránka nás samých, i naší kultury, nám toto zastírá. Zvláště pak ve společnosti, která vidí spotřebu (konzum) jako předpoklad pro potěšení, se pak potěšení jeví jako něco, co se dá urvat a zneužívat. Jak jinak vysvětlit obscénně rostoucí propast mezi zjevnými boháči a snažícími se chudými? Postní doba nás k tomu vyzývá. Štěstí totiž není něco, za co se platí, ale je to něco, co nám bylo dáno a co jsme přijali. Nejde o hromadění, ale o sdílení.

Trénink, kondice, mírné cvičení. Askeze drží nůž naostřený a přesně ke svému účelu. John Main mě naučil, že modlitba je základní askezí křesťanského života a právě to nám pomáhá pochopit učení a životní styl Ježíše, který nacházíme v evangeliu.

Není to úplně stejné jako náboženská praxe, která pouze uklidňuje, utěšuje a vytváří okamžiky dobrých pocitů či krátká sedativa. Nejsou to sice nežádoucí kvality života, ale askeze to není. Čistá modlitba (adekvátní, ne slabošská, ani mnohomluvná či koncepty zhuštěná) je denní askezí. Je potřeba, aby byla pravidelná a aby vedla k překvapivě nové a vnímané vyrovnanosti. Je to priorita, organizační princip naší každodenní proměny a nepřetržitého stoupání k Bohu.