Nedávno jsem potkal Dalajlámu. Na stole byly dvě uspořádané hromádky úhledně tištěných, dlouhých proužků papíru, volných stránek, sanskrtského textu Buddhova učení, které zrovna v ten okamžik studoval. Nejprve se je naučil zpaměti, když mu bylo osm let, ale tenkrát ho to nebavilo. Ve dvanácti vstoupil do formální debaty se studenty a s akademickými pracovníky, aby mluvili o textu. Nyní, o sedmdesát let později, podobně jako houslista s kouskem Bacha, který byl součástí jeho repertoáru po desetiletí, stále prozkoumává hloubku moudrosti ve slovech na papíře a (snad ještě více) moudrost přebývající v mezerách mezi slovy. Mluvil o nich s nadšením a se svěžestí, jako kdyby je právě objevil.
Jednou jsem putoval do rabínské studovny vedle Zdi nářků v Jeruzalémě. Myslím, že někdo nechal otevřené dveře a, předstírajíce nevinnost, jsem vstoupil do úlu studií písma. Dlouhá místnost byla zaplněna učenci jak mladými, tak starými, kývajícími se sem a tam, recitující (či mumlající) slova Tóry. Sv. Benedikt říkal ve svém pravidle, že mniši by neměli rušit jeden druhého při studiu písma, čímž bylo myšleno čtení nahlas ve stísněném prostoru, což byl normální způsob čtení až do raného novověku.
V éře Wikipedie a Googlu si myslíme, že není potřeba se nic učit zpaměti a příliš nepřemýšlíme o samotné paměti až do doby, kdy nám selhává nebo nás opouští. Přesto je trénink paměti způsob, jak posílit moc pozornosti, která je velkým ukazatelem kvality života. Ti, kteří jsou roztržití, dovolují životu, aby jim proklouzl mezi jejich zaměstnanými prsty. Přestože mají pocit, že získávají spoustu zkušeností, ve skutečnosti jich mají velmi málo. Věci pociťují jen letmo a nezanechávají v nich žádný dojem. Poznámky napsané na notebooku mohou zůstat na harddisku, ale nevnoří se do paměti pisatele jako poznámky psané ručně.
Dnes je velký zájem o bdělou pozornost (mindfulness). To je nadějné znamení kultury, která si začíná uvědomovat, co ztrácí, dříve než to zapomene. Ale jsou tu druhy bdělé pozornosti. Existuje tato zrozená, mladá, reflexivní reakce na toto vědomí ztráty, která se sama stává jen dalším symptomem úpadku do kulturní demence. Pak je tu udržitelná, transformující bdělá pozornost zrozená z meditační praxe vetkaná do každodenního života.
Postní doba je časem k uvažování o těchto nuancích našeho přežití a našeho rozkvětu. Celodenně a celoživotně.