Kdokoli či jakákoli komunita, která necítí žádný vztah k mrtvým, ztratila svou duši. Mrtví jsou pro nás cizími lidmi. To nevadí, pokud se jedná o zemřelé během starověkých bitev či o současníky, o jejichž smrti jsme se dozvěděli ze zpráv.
Je bolestné, když to zahrnuje ty, které jsme milovali a dali jim svá srdce. To že tak náhle odešli mimo cestu přátelství a důvěrností, které jsme s nimi prožívali do jejich posledního dechu, je zničující. Je to mnohem horší, než když se do někoho zamilujeme ve vlaku a on pak vystoupí, aniž by se ohlédl. Mrtvý, kterého jsme milovali a se kterým jsme seděli ve vlaku celé roky, najednou vystoupí, aniž by se ohlédl.
Zakoušíme laskavost cizích lidí z říše mrtvých? Je dobré, pokud si myslíme, že ano. Ale můžeme si být jisti, že to nejsou naše potřeby, které vytváří tento pocit pouta lásky silnějšího než smrt působící skrze dimenze reality, které nás nyní oddělují? Bez zeptání na tuto otázku bychom si nikdy nemohli být jisti, zda mléko lidské laskavosti může proudit sem a tam přes hranici smrti. Existují věci, o kterých si nejsme jisti, pokud je nezakusíme.
Laskavost odcizených mrtvých vůči nám se projevuje stavem nejistoty. Vyplývá to z odpoutání se od racionálních a fakticky podložených důkazů. Komunikace s mrtvými založená na pocitech, zprávách či pohybujících se objektech je méně autentická než pocit v intuicích ticha a v srdci prázdného od myšlenek.
Je to pocítěno, když my, kteří jsme naživu, se dotkneme dostatečně hluboké úrovně ticha. V tomto tichu, kde dimenze prostoru a času jsou složené dovnitř, existuje velké společenství svatých. Ti kteří tam jsou (a kteří mohou říct, že každý tam není), jsou prosti druhu individualismu, který nás v tomto životě jak spojuje, tak i rozděluje. Individualismus je to, co z nás dělá rozeznatelné postavy ve velkých příbězích života. Ale pokud pokračování života v této další dimenzi bylo prostě jen další epizodou televizního seriálu či kapitolou v knize, bylo by tam jen anti-vyvrcholení, na které by se dalo těšit. Neznámost mrtvých musí (snad) být, vzhledem k jejich bytí naživu, jiným způsobem.
Je těžké si představit být sám a být v jednotě a ještě těžší je toho dosáhnout. Ale je to nejhlubší touha našeho srdce, kvůli laskavosti, která uniká ze sítě fantazie a je ověřena nepopiratelnou zkušeností skutečnosti. Možná, že setkání s cizím člověkem, která je k nám nevyčerpatelně laskavý a kterému toužíme dát sami sebe, je smyslem života po smrti. A možná k tomu přicházíme nejblíže, když míjíme smrt, když se vyvlékneme z gravitačního působení ega s jeho silou touhy a strachu. Pak se z našeho objetí cizího člověka stává nacházení našeho pravého já v druhém.
To je něco, co se může stát v kterýkoli čas, ve dne či v noci, kdekoli, s kýmkoli, v jakémkoli údobí našeho života. Včetně čtvrtku čtvrtého týdne doby postní.