Bílá sobota

Svatý Antonín z pouště k sobě jednou zavolal všechny mnichy. Když se shromáždili, řekl jim „Pouze dýchejte Krista“ a poslal je domů.

Tibetský buddhismus (neobvyklým způsobem pro většinu náboženských filosofií) nabízí poměrně jistý příspěvek ohledně toho, co se děje po smrti. Ačkoli jsme přirozeně zvědaví, jsme také (většina z nás) šťastni v ignorování cesty, kterou budeme pokračovat v této stínové skutečnosti. Nejjednodušší ze všeho je věřit tomu, že se nic nestane. Že toto je život jaký je, a pak světlo vědomí odejde do věčné temnoty.

Tibeťané věří, že pro většinu z nás je při vstupování smrti počáteční stav nevědomosti. Ten je však následován šesti říšemi bardo, přechodnými stavy, s velmi živými vizemi a vjemy. Procházíme skrze ně dokud se neznovuzrodíme. Z určité perspektivy, je přechodné vše, i život sám. Avšak z jiné perspektivy je každý stav, dokonce i ten mezi dvěma nádechy či dvěma myšlenkami, světem sám o sobě, se svým konkrétním smyslem a účelem. Dnešek je říší bardo, ale něco se určitě děje.

Křesťansky chápaným smyslem Bílé soboty (přechod mezi smrtí s vzkříšením) je to, že byl Ježíš silně aktivní. Pronikl do nejhlubších a nejtemnějších vrstev lidství, kde člověk poprvé vyvstal, kde začíná vědomí. Nořil se stále hlouběji a hlouběji. Na rozdíl od většiny z nás odvrácen od živého obsahu různých říší. On je viděl jako projekce vědomí, ne jako vědomí samo.

Pravda a láska, kterou on objevil za svého života a kterou toužil sdílet ho nyní hnala jako raketa vykoupení. Jeho poslání neodolatelného soucitu harmonizuje všechny vrstvy vědomí se samotnou realitou.

V současné době není místo, kam bychom nemohli jít, kde on byl a byl si vědom toho, že tam je. Dokonce i bezvědomí bylo impregnováno jádrem milujícího vědomí. Jak děláme své vlastní pokroky skrze říše bardo a střetáme se s jeho přítomností, strach se rozpouští hned při svém vzniku.

Namísto znovuzrození jsme vedeni mimo cyklus opakování do stavu vzkříšení, kde již nedýcháme dovnitř a ven. Prostě dýcháme Krista.