2. neděle postní

Nejde jen o změnu, ale spíš o proměnu. Byl tu okamžik, kdy právě toto zahlédli následovníci Ježíše v něm samém, ačkoliv nevíme, jaký přesně to byl historický okamžik. Ale je to přesvědčivě skutečný příspěvek, protože v sobě kombinuje úžasnost i naprostou obyčejnost:

A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli. (Lk 9: 28-36)

Mojžíš (zákon) a Eliáš (proroci) se objevili před Ježíšem – svědčící o jeho jedinečném a syntetizujícím vztahu k těmto dvěma silám v náboženství. Učedníci téměř usnuli – jeden ze způsobů, jak uniknout požadavkům skutečnosti. Ale i když zůstali vzhůru, nebyli plně přítomní. Snažili se to objektivizovat. Ale proměna je plným ponořením, ne pokusem zažít zkušenost. V moderních termínech je to jako mimořádný okamžik intimity a slávy dohromady, kdy jeden z vás vytáhne iPhone a začne fotit. Jako obvykle to zpacká Petr; ale on dělá to nejlepší, což můžeme také, když odříkáváme mantru.

Pak toto tajemství, nevědomost okamžiku, na ně sestupuje jako oblak nevědění. Jsou ponořeni do lůna ticha, kde se časem jejich zkušenost rozvine v jejich vědomí. Teprve pak, a nejen pak, může být toto tajemství dostatečně popsáno.