Lukáš 5: 27-32: "Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."
Po letech cestování v bídě mi letecká společnost poslala děkovný dopis za tolik nalítaných kilometrů a "zlatý statut" na celý život. Jsem sice skeptický k jejich slibům, ale nyní by mělo být odbavení i čekání jednodušší. Tato výhoda je nabízena způsobem, že si připadáte mimořádní, ale běda těm, kdo upadnou do tohoto pokušení.
Mimořádný statut je iluzí, kterou bereme jako útočiště, když se věci daří. Můžeme dokonce děkovat Bohu, protože nás minula bouřka a zasáhla až další poloostrov. Ale když jdou věci špatně - když ztratíme, co jsme měli rádi, nebo když se nám nedaří dosáhnout něčeho, na čem jsme dlouho pracovali a v co jsme doufali, nebo se nám jen zkrátí čas nějakého potěšení - tak je to jakoby nám byl náš zvláštní status odebrán. Představte si, co cítili židé po nadvládnou nacistického Německa, jak krůček po krůčku byly oslabeny jejich sociální a pracovní práva a jak jim bylo během krátké doby sebráno občanství. To byla noční můra nejistoty, které se všichni bojíme, a která se splnila.
Dokonce i to je život a díky neustále se měnícím okolnostem, které způsobují naši ztrátu toho, čeho si vážíme - jako např. zdraví - získáváme nepříjemný pocit, že jsme šikanováni. Cítíme zlost (na Santa Clause nebo na vládu). Máme pocit, že jsme ztratili tento statut kvůli nemoci nebo dokonce, když jsme podrobeni zkouškám. Pocitu nadřazenosti zdravého člověka se lze těžko ubránit ve vztahu k nemocným. Přesto tento pocit oddělenosti a vytěsněnosti osudem má svoji milost. Ježíš řekl, že přišel za nemocnými, ne za zdravými. On večeřel s hříšníky ne s představenými církve. Takže kdo je mimořádný?
Není divu - když vidí to - že "hříšníci bývají nejlepší kontemplativci".
S láskou
Laurence Freeman