První postní neděle
Marek 1: 12-15: byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.
Jednou se na mě podívala holčička, když jsem měl na sobě svůj bílý hábit, a zeptala se mě: "Jste anděl?" Vzniknou-li otázky z čirého místa - dokonce i když jde o mysticko-magickou mysl šestiletého dítěte - mají opravdovou sílu. Když tato doba vývoje pomine, ty samé otázky se stanou zpátečnické či hloupé. Tedy okolním pátráním po stopách andělského peří nebo představováním si, jak se za vámi vznáší, jako v pohádkách, míjíme pointu. Nicméně člověk, který nikdy nepřipustil andělský úřad, je smutný člověk.
Nevím, co jsou ve skutečnosti andělé. Možná se jedná o nezávislé síly v psychice, vlny laskavosti a soucitu, které září, jako by byli poslové poslaní z božského zdroje lásky a setkávali se s námi v našich nejosamělejších chvílích úzkosti. O Ježíše se starali, když byl vyčerpaný po čtyřiceti dnech v poušti. Tam čelil temným silám svého ega, které ho nutili k moci, soběstačnosti a hrdosti. Viděl skrz ně a nepodlehl pokušení vzdát se boje za skutečnost, zůstat skutečný a popřít snadná lákadla iluze. Ale to může být občas vyčerpávající a jako každá lidská bytost potřebuje, aby mu bylo slouženo.
Kde najdeme tento úřad duchovního přátelství a doprovodu v našich životech? Ne snad v andělských návštěvnících sestupujících shora dolů, ale ve sdílení pouti, která vede stále hlouběji do říše skutečnosti. Přestože závazek ke skutečnosti - což značí i naše denní meditace - nárokuje samotu, také nás otevírá komunitě. Lidé, které potkáváme v poušti naší samoty, jsou skuteční přátelé. Poznáváme jeden druhého, cenu jeden druhého, ale také víme, že se vzájemně nemůžeme vlastnit, protože ta pouť vede dokonce i v oproštění se od sebe.
S láskou
Laurence Freeman