Druhá neděle doby postní
Marek 9: 2-10: a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima.
Skvělého - a těžko uchopitelného - romanopisce Henryho Jamese jednou vzali jeho zlomyslní přátelé na loutkové divadlo Punch and Judy. Byli ohromeni tím, jak se zcela nechává pohltit touto velmi jednoduchou formou divadla. Po představení byl velmi tichý, dokud se ho nezeptali, co si o něm myslí. "Jaká úspora prostředků" odpověděl a zasněně dodal "Jaká úspora konců“.
Totéž by se dalo říci o evangeliu a o všech jeho příbězích, stejně jako o dnešním příspěvku - o Ježíšově proměnění ve světle, před několika blízkými učedníky, které vzal s sebou na horu. Příspěvek je velmi stručný (šetření prostředky) a význam tak prostý, že se to vymyká prostému vysvětlení (šetření konci). Když toto komentoval Dalai Lama, nepopisoval to obrazně, ale mluvil o tom jako o příkladu toho, čemu se v tibetském myšlení říká jemné - - nebo "duha" - tělo.
Pravda je obvykle takhle stručná. Stále víc a víc se odkláníme od pravdy, čím více analyzujeme, komplikujeme a definujeme. Obvykle mluvíme příliš mnoho o věcech, kterým nerozumíme, ale mnohem méně o věcech, jejichž pravdu skutečně cítíme. Proto je meditace tak stručná - zbavuje nás zbytečných myšlenek a slov, skrze práci ticha, a vede nás přímo do prostého konce.
V příběhu proměnění to Petr (typicky) špatně chápe a mluví bez toho, aniž by věděl, co říká, protože „tak byli zděšeni“. Proč nás pravda – a jednoduchost, která je náplní pravdy – tolik děsí? Proč je ticho (nechat myšlenky jít) tak náročné? Proč je těžké říkat mantru svědomitě? Proč jednoduché praktiky postu, které jsme nedávno začali, se nám často zdají příliš?
Je to proto, že jsme shledali příliš jednoduché sladit prostředky a konce způsobem, který nás přivádí k nám samým v zářivé slávě přítomnosti?
S láskou
Laurence Freeman