Čtvrtek 4. týdne doby postní
Lukáš 2: 41-51 "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Ale oni jeho slovu neporozuměli.
Jednou odpoledne jsem si šel zajezdit na kole s mým mladým kmotřencem. Nechtěl výlet ukončit a tak mi ujel a zahnul za roh. Když jsem se taky dostal na roh, byl už pryč. Následovala jedna z nejhorších půl hodin v mém životě. Každá sanitka či policejní siréna mě naplňovala hrůzou a viděl jsem to nejhorší v každém, koho jsem míjel. Snažil jsem se kontrolovat můj strach, ale byl jsem jím zaplaven. Nakonec se objevil, široce se usmíval a ptal se mě, kde jsem byl a proč jsem ho nechal čekat. Moje úleva byla tak veliká, že jsem svůj hněv mohl akorát tak předstírat.
Je to příběh ze života, o našich starostech o naše mladé v naší péči a také je to příběh toho, o němž mluví sv. Lukáš v dnešním úryvku z evangelia. Marie a Josef si celý den mysleli, že dvanáctiletý Ježíš je ve společnosti toho druhého. Pak spěchali zpátky a našli ho v chrámě, jak tam s učiteli diskutuje o Bohu. Pokárali ho za úzkost, kterou jim způsobil a on jim odpověděl těmi trošku mimozemsky znějícími slovy, kterým nerozuměli. Je to příklad toho, jak se skutečné události teologizují, při jejich vzpomínání a převyprávění, a jak předávají víc, než by se na první pohled zdálo. My toto všechno děláme taky, když tvoříme krásně utkané příběhy z náhod v našem životě.
Dělíme naše zkušenosti na začátky, středy a konce a bereme si z toho ponaučení. Skladujeme tyto příběhy v psychických policích a často je doplňujeme nebo nějak osvěžíme podle toho, co nám zrovna připadá jako zajímavé pro naše posluchače. Irové z toho mají doslova živnost. Pokud si ale skutečnost vezmeme na špacír, uvidíme, že je charakterizována roztřepenými konci a neúplnými závěry. Slovo, které to vystihuje je "chaos". Ale to neradi používáme, jde-li o náš život. Ale my se pohybujeme po velmi tenké hranici mezi pořádkem a chaosem. A většinu tohoto pořádku, který investujeme do záležitostí, má tendenci se velmi rychle vyjasnit.
I když dostaneme klíč k pochopení významu, jako Ježíšovi prostí rodiče, stejně nechápeme. Ale on se vrátil a žil s nimi po takovou dobu, která evidentně stačila. V sebekázni Postní doby, která ostří naši bdělost, dostáváme hlubší a pronikavější pohledy do této dočasnosti života a kupodivu to vnímáme jako uklidňující.
S láskou
Laurence Freeman