Přijmout výzvu
Získání sebepoznání je těžký úkol. Laurence Freeman nám v knize „Ježíš vnitřní učitel“ připomíná: „I když je ‚rabbuni‘ tak blízko, podle sv. Augustina blíž než jsme sobě samým, může být moc sebeklamu a iluze zaplavující. Často se stezka během zápasu s démony hněvu, pýchy, strachu, pýchy, hrabivosti a neznalosti pod námi ztrácí.“
To nám připomíná učení Evagria, pouštního otce ze 4. století. Podobně jako všichni učitelé raného křesťanství si velmi uvědomoval nástrahy ‚ega‘. Vnímal to jako zápas s ‚démony‘, negativními tendencemi vycházejícími z našeho zraněného ‚ega‘. Zraněné ‚ego‘ je jak rozmazlené dítě rozhodnuté dostat, co mu bylo dle něj upíráno v minulosti. V tomto případě to jsou některé z těchto potřeb k přežití, podstatných pro naši pokračující existenci – lásku, jistotu, ocenění, moc, ovládání a potěšení. Pokud dle našeho vnímání nebyly tyto potřeby naplněny – plně nebo částečně – snažíme se tenhle nedostatek kompenzovat celý život. Z tohoto úmyslu pocházejí ‚démoni‘ které zmiňuje Laurence Freeman v předchozí citaci. Evagrius a jeho současníci považovali za hlavní námi hýbající démony ‚hrabivost‘ a ‚pýchu‘, a všichni ostatní ‚démoni‘ logicky vyplývají z těchto dvou. Normální, přijatelná potřeba mít dostatek na přežití, se pak stává například ‚hrabivostí’ po věcech a lidech a jejich vlastnění. Z tohoto pudu nevyhnutelně vychází ‚hněv‘ (a závist) vůči těm kdo mají to, co my postrádáme. Pak v patách následuje ‚pýcha‘ - chceme ukázat na odiv svůj majetek a dosažené výsledky. Není tak těžké pochopit, že tito ‚démoni‘ jsou přebujelí nejen ve 4. století, ale také v naší době.
To vše ukazuje k naší potřebě naslouchat radám duchovních učitelů: být si vědom svých motivů a tak chápat svoje ‚ego‘. Pokud nepřijmeme, že sebepoznání je součástí naší duchovní cesty, můžeme meditovat mnoho let a nebýt tím proměněni. Proměna, tedy stávání se tím, čím se máme stát, od nás vyžaduje ticho, jež nám umožní být otevření vůči volání uvnitř přebývajícího Krista, nabízejícího nám nahlédnutí někdy bolestné. Jinak se můžeme na budoucí léta nacházet zachyceni ve stejných iluzích. Pokušením je v tomto případě meditace využívaná čistě jako relaxace, zastavení se jen u ní, uzavření sluchu vůči jakékoli pomoci přicházející zevnitř. Meditace se pak může stát způsobem jak uniknout svým problémům a pokračovat v potlačování částí své přirozenosti, s nimiž nechceme být konfrontováni. Útěk do světa snů a fantazie je příjemnější než se postavit čelem k tomu, jak věci opravdu jsou. Změna a proměna ovšem přijdou jedině skrze otevřenost vůči láskyplně nabídnutým vhledům, a ochotu ocenit a přijmout sebe sama, chyby i vše ostatní. Jak pravdivá jsou Sokratova slova: ‚Nezkoumaný život není hoden žití‘.
Kim Nataraja