Intuice a rozumovost

Věnujeme se cestě modlitby, která je opakem stále více přijímané cesty v západní civilizaci. Díky své zkušenosti modlitby víme, že nemůžeme pojmenovat Nepojmenovatelné a nemůžeme dát formu Neformovatelnému.Víme, že nemůžeme poznat Božskou Skutečnost myslí nebo smysly. Víme ale také, že to neznamená, že Bezejmenné a Neformovatelné neexistují, právě proto, že jejich Přítomnost spíše tušíme, než že bychom užívali svoje „objektivní“ smysly. Existují dva rozdílné způsoby vnímání skutečnosti – skrze intuici a skrze racionalitu. Přestože s nimi zacházíme jako se zcela odlišnými, jsou to doplňující se cesty přiblížení skutečnosti. Pokud víme, jsou intuice a představivost jedinečnými vlastnostmi lidských bytostí. A přece je celá naše okolní západní kultura a její následná formace založena na racionalitě, a popírá důležitost intuice a představivosti. Tyto se odmítají s odůvodněním, že jsou subjektivní a že jsou naší „pouhou“ představivostí. Převládá názor, že bychom neměli přijímat jako skutečné to, co nelze vidět objektivně na svoje vlastní oči, nelze vyzkoušet v laboratoři. Doporučuje se ignorovat všechno subjektivní, co nemůže být rozumově vysvětleno. V knize Přítomný Kristus John Main připouští obtíž, kterou s tím můžeme mít: „Může se nám zdát neuvěřitelným, že cestou k opravdovému vidění je přesažení všech obrazů. Na povrchu se nám zdá, že bez obrazů není vidění, právě tak, jako bez myšlenek není vědomí.

A přece „rozumoví“ fyzici a kosmologové svoje teorie založené na matematických vzorcích vztahují na celý vesmír. Nemohou opravdu říci, že jsou založeny na skutečnosti, protože jejich „objektivní“ pokusy jsou postaveny pouze na viditelné hmotné skutečnosti, jež tvoří pět procent celého vesmíru. Zbytek je temná hmota a temná energie o níž nevíme nic. Intuice hraje ve většině vědeckých objevů daleko větší roli, než jsou vědci celkově ochotni připustit. Einstein ovšem vyzdvihl intuici velmi vysoko: ´Intuitivní mysl je posvátným darem, a rozumná mysl je její věrnou služebnicí. Vytvořili jsme společnost jež uctívá služebnici a zapomněla na dar.“ Tohle popření, že je třeba obojího, jak rozumu, tak i intuice, je stále většinovým pohledem. Připomíná to, co řekl sv. Antonín z pouště skoro před tisíci lety: „Přichází čas, kdy se lidé pomátnou, a když potkají někoho kdo pomatený není, obrátí se k němu a řeknou: „Pomátl jsi se!“ protože prostě není jako oni.“

Tenhle přístup všeobecné šílenosti vede k pocitu nesmyslnosti, k tomu, co v knize ´Přítomný Kristus´ John Main nazývá: „základem nejvtíravějšího strachu člověka – izolace, strachu a osamělosti, že svět je v podstatě pouze hrozným omylem.“ Jedině nasloucháním ušima našeho srdce, intuitivním pochopením vycházejícím ze zážitku tiché modlitby můžeme uniknout tomu, co sv. Pavel už před dvěma tisíci lety nazval „světem bez naděje.“ Ovšem, jak píše dále John Main v knize „Přítomný Kristus“: „To, co nakonec umožňuje hluboké nazírání, je víra: skok do neznáma, odevzdání se Skutečnosti, již nelze vidět.“

Kim Nataraja