Bílá sobota
Marek 16: 1-7: Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.
Dnes žádný kostel. Jsme v odletové hale a čekáme na letadlo, které nás vezme na výlet, na který jsme se těšili tak dlouho, jak si jen dokážeme vzpomenout.
V dnešní vigilii si připomínáme všechny věky našeho lidstva, které čeká od velkého třesku, přes naše primitivní společnosti a oddanosti válčení, přes naše rostoucí osvícení, přes časté návraty k barbarství a naše setkání s naším tichým, milujícím, neviditelným zdrojem bytí, na naši vlastní úrovni a z masa a kostí. Čas se hroutí do sebe, aniž by ztrácel cokoli ze svého významu či živosti. Na okamžik zahlédneme soulad, jednotu a blahoslavenství všech našich zkušeností. Dokonce i to nejhorší je zahrnuto a proměněno. Ale je to velmi velký kámen.
Říká se, že v první verzi Markova evangelia bylo vynecháno vzkříšení. Všichni věděli, že to bylo, co to bylo, ale bylo velmi těžké to nějak popsat. Když se o tom v evangeliích mluví, je to popisované spíš jako zkušenost lidí, než jako reportáž televizní stanice. Velmi skutečné detaily se ústně předávali v průběhu několika desetiletí před tím, než to bylo sepsáno do zářivé podoby s významem a mocí, která je za tím. Obyčejné je proměněno skutečným. Význam a účel lidské existence se projevuje na hlubší úrovni než je myšlení a ukazuje nám úroveň, ve které je zdroj lásky, kreativity a vykupitelská láska sama.
Jedna naše část říká (a je to v pořádku), že je to fascinující, ale příliš dobré, než aby to byla pravda. Dospěj a buď realista. Je to jen krásný mýtus. Přesto, pokud popřeme pravdu, budeme nepravdiví k jiné části nás samých, která je probuzená a zůstává osvícená celá desetiletí našeho života, díky této novině. Je to ta část nás samých, která nás přesahuje a sahá až za hvězdy.
S láskou
Laurence Freeman