Středa svatého týdne

Často se kříž vysvětloval jako oběť, která zaplatila Bohu za urážku hříchu Adamova, prvotního hříchu. Když se to ponechá takto, tohle vysvětlení by mohlo nadělat více škody než užitku a jistě se dnes nehodí. A přece je to pro začátek dobré místo. Avšak než to dá smysl, musíme udělat několik cest do sebepoznání a sebepřijetí.

Svatý týden odhrnuje závěs z lidské přirozenosti – vaší, mé a všeobecně. Ukazuje nás jako hříšníky. Řecké slovo je „hamartia,“ a znamená netrefit cíl. Omezení, omylní, smrtelní, ohraničení a nedokončení. Řekněme „hříšní“, pokud si pamatujeme, že hřích, jak říká matka Juliána, není žádoucí, protože působí tolik utrpení. Je však nezbytný.

Vše záleží na tom, zda odpovíme na hřích sebe-mrzačící vinou nebo hanbou, která jen negativně nafoukne ego: „Bůh by mi nikdy nemohl odpustit, nebo mne milovat.“ Tato sebe-negace vytváří sílu negativity a existuje cosi jako solidarita hříchu. Vidíme ji v aliancích vytvořených mezi nelidskými autoritativními režimy. Je zde však jiná cesta, sebe-upevnění v pokoře, které vidíme zářivě na Ježíšovi i když je vtažen do mašinerie tyranského státního systému, který jej popraví za to, že vystavil na světlo jejich vnitřní fungování. Jeho proces byl dohodou mezi náboženským a politickým autoritářstvím, které bylo od těch dob nespočetněkrát opakováno.

Společenství hříchu je primitivně nízkým uvědoměním. Ale také je v něm zřejmá solidarita milosti, patrná z jeho svědectví o pravdě. Milost nakládá s hříchem nikoli potrestáním, nebo zneužitím viny: jednoduše ji rozpustí. Například se můžeme představovat, jak se učedníci mohli cítit, když se setkali s Ježíšem ve zkušenosti vzkříšení. Cítili by jistou hanbu a vinu za to, že utekli, možná hněv na něj, protože je zklamal. Ovšem to vše se úplně a okamžitě vypařilo, když na ně dýchá a říká: „Pokoj“. Milost, nikoli trest, prolamuje pouto karmy.

Abychom mohli vstoupit do této solidarity milosti, potřebujeme jen pokoru poznat se a přijmout se. Konspirace hříchu eskaluje zlo. Milost nás spojuje i s našimi nepřáteli. Tato zvláštní a neočekávaná jednota, i s cizím druhým, je Bůh. Vyjevuje to, že zásadní orientace lidské přirozenosti – byť omezené a hříšné – je vůči Bohu: Bohu, který je nekonečně vytoužený avšak může být poznán jen skrze zážitek ztráty.

Tento týden Ježíš zjevuje tuto orientaci k Bohu jako společný základ lidství. Pojmenoval tuto univerzální orientaci k Bohu tak, že Boha nazývá „otce“, „můj otče“. Avšak říká také „můj“ otec a váš otec a modlitba shrnující celou jeho nauku začíná slovy „otče náš“.

Křesťanské společenství tedy není klubem věřících. Je to společenství, které přes všechna lidská selhání chápe, co znamená být lidským, a jaký je Bůh. Ježíš zemřel za náš hřích nevědomosti.

Laurence Freeman

přel. Jindřich Kotvrda