pátek 5. postního týdne

Když cítíme, že jsme ve skutečném a přítomném nebezpečí, najednou se život zjednoduší. Jeden člověk byl do téhle situace vržen, když zubař spatřil podezřelý růst v jeho ústech a musel týdny čekat na výsledky testu. Náhle byl v bouři nejistoty, strachu a úzkosti. Avšak také odhalil nebývalou pře-jasnost, protože se priority jeho života objasnily, aniž by musel o nich přemýšlet, nebo si mezi nimi vybírat. Mělo to za důsledek, že stoupla jeho láska k životu a přivedla jej pochopení, že to byl jeho přirozený stav, se kterým ztratil kontakt před svou rutinní kontrolou na zubním. Jeho fyzické smysly se zostřily také a životní potěšení, otupené v minulých letech, se opět prodraly k životu.

Naštěstí byly výsledky ohledně rakoviny negativní, avšak smutně negativní, protože spadl zpět do svého obvyklého polo-živého stavu. Jedna z malých životních lekcí. Nic nás nemůže naučit tolik, jako narážka na naši vlastní smrtelnost.

Ukrajinci vášnivě bojující za záchranu života jejich země, asi také cítí tuto průtrž jasu. Rozhodnutí každodenního života a hašteření obyčejných vztahů jsou začleňovány do závazku lásky a solidarity silnější než je strach ze smrti. Není to tato zřetelnost, kterou vidíme na Ježíšovi zvláště v Janově evangeliu, když prochází svými posledními hodinami? Utrpení/vášeň, utrpení lásky, nebo utrpení Kristovo, to jsou přechody, změny, kterými je třeba projít. Když se však vynoříme, byli jsme změněni. Pokud jsme do toho vstoupili až tak daleko, jako je smrt a pokud jsme prošli oním mžikem velkého odpoutání, změna v nás není nic menšího, než vzkříšení, úplná proměna vědomí. A jeho jas nikdy neuhasne.

Kierkegaard si myslel, že úzkost, kterou nazýval angst, je symptomem lidské svobody. Když se poprvé objeví, můžeme dokonce cítit i jakousi vinu: Ach, to bych neměl cítit. Proč nejsem šťastný tak, jak bych měl být, jako moji Facebookoví přátelé? Existencialisté považují úzkost za obojí – přitahování i odpor k neznámým věcem našeho budoucího já. Zoufat si, když se s nimi setkáme tváří v tvář znamená, že odmítáme nebo nemůžeme být sebou samými.

Nebo se můžeme rozhodnout přesto žít a vstoupit do nejistoty. Jakmile přijmeme dar svého bytí – a John Main myslel, že nám to meditace umožní – pak se změníme. Rosteme. Rozvíjíme se. Cítíme se sjednoceni s bytím, které je mnohem hlubším, bohatším stavem, než existenciální angst a místo toho jsme zaplaveni jedinou skutečnou jistotou, které se můžeme dotknout: nadějí.

Laurence Freeman

přel. Jindřich Kotvrda