Zelený čtvrtek
Jan 13: 1-15: pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy
Jean Vanier nazývá omývání nohou ztracenou svátostí. Zdá se to být velmi symbolické a také je, když je to u oltáře provedeno papežem či farářem s vybranou skupinou lidí. Zde na ostrově Bere to děláme trošku jinak - jak nás to Jean před lety učil. Všichni lidé v ostrovním kostele (i ostrované a účastníci setkání) jsou pozváni vytvořit malé kruhy a všichni si pak jeden po druhém myjí nohy jeden druhému. Když má pak někdo umyté a usušené nohy, pomodlí se nad tím, kdo mu projevil tento akt jemnosti a blízkosti.
Mnoho lidí v církvi, stejně jako kdysi Petr, rázně odmítá mytí jejich nohou. Je to pro ně pravděpodobně trapné a berou to jako zbytečné prodlužování obřadů. Nikdy jsem nebyl příliš úspěšný v tom, abych je přesvědčil, ale každý rok žiji v naději, že se mi to podaří.
Existují tedy lidé, kteří myjí, kteří se nechají mýt a kteří ani nemyjí, ani se mýt nenechají - pouze sledují. Jsme kultura diváků. Zvykli jsme si na sledování televizních programů o přírodě a obdivujeme divy světa z pohodlí našich křesel. Můžeme kdykoli stisknout pauzu a jít si udělat šálek čaje. Vrátíme se, stiskneme tlačítko play a svět se nám představuje dál. Jsme jako starověký císař, který se dobře baví. Jsme diváci a spotřebitelé, ale ne průzkumníci. Nejsme lidé, kteří s mokrými nohami procházejí přes bažinatou půdu.
Dnes začínáme tyto tři dny, které vyvrcholí v událost, v jejímž světle se koupeme, ale které nemůžeme pochopit. A které ani nikdy nespatříme, nestaneme-li se účastníky.
Do těchto dnů lze vstoupit pouze cestou transformace dveřmi víry. Nemyslím tím to, že musíte věřit všemu, co je o nich řečeno. V naší době přijde důvěra později. Víra je o otevřenosti, úctě, bytí a setrvání. Pak, v určitém okamžiku, přichází transcendence a vše přijde najednou. Důvěra se pak stává důležitou.
Ale my tam nemůžeme doopravdy být a setrvávat, když budeme jen pozorovatelé, spotřebitelé, jen jako součást publika. Nebudeme schopni se dotknout skutečnosti, dokud ji nedovolíme, aby se dotkla nás, aby nás umyla. Účast je to, co mění temnotu ve světlo a otevírá brány milosti.
Jak říká náš súfijský přítel: "Když slunce vzejde, kde zůstává noc? Když přijde armáda milosti, kde zůstává trápení?"
S láskou
Laurence Freeman