V těch dnech pak Marie vstala a spěšně odešla do hor, do města Judova. Když vešla do Zachariášova domu, pozdravila Alžbětu, a jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, děťátko v jejím lůnu poskočilo. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a hlasitě zvolala: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! Jaká čest, že ke mně přišla matka mého Pána! Hle, jakmile tvůj pozdrav došel k mým uším, děťátko v mém lůnu poskočilo radostí. Blaze té, která uvěřila, neboť se naplní, co jí Hospodin slíbil.“ (Lk 1, 39-45)
Kolik umělců, hudebníků a básníků se nechalo v posledních dvou tisíciletích inspirovat těmito několika větami popisujícími Navštívení! Stejně jako evangelijní popis Zvěstování (slavené 25. března) otvírající příběh, který začíná početím Ježíše a vrcholí o devět měsíců později. Popis Navštívení sice obsahuje pouze holá fakta, ale dost k tomu, aby se k životu a údivu probudila naše hlubší kreativní fantazie.
Ne ta představivost, která nás vede k úniku před skutečností, ale duchovní představivost s paletou světa symbolů. Když se jí věnujeme pečlivě a s respektem, vede nás k podstatě skutečnosti ve všech jejích formách – od těch hmotných až po ty nejvnitřnější. Na obrázku doprovázejícímu tento text vidíme představu malíře Pontorma ze 16. století, poté co si přečetl a byl pohlcen scénou Navštívení. Tyto příběhy se nečtou tak, jako čteme časopisy nebo jak sledujeme Netflix. Jsme do nich vtahovány, aby nám odhalily již přítomnou pravdu, která čeká, aby se v nás tímto dotykem probudila. Pomocí jednoho z našich tělesných smyslů Pontormo interpretuje tuto pravdu pomocí barvy, tvaru a okamžitého prožitku tohoto dotyku.
Při setkání mladší i starší ženy, obou ve stavu těhotenství, se jejich vnitřní světy dotknou v jejich vnímavém obětí. Jejich vzájemné pohledy do očí a duše se zaměřují na tu druhou. Jejich pomocnice nebo přítelkyně, také jedna mladší, druhá starší, vypadají jako jejich každodenní odrazy.
Je to jedním z těch setkání, které jsme všichni zažili a které neslábnou. Jsou nastálo součástí galerie našich jedinečných životních příběhů. Pamatujeme si je po zbytek našeho života a jsou naplněny příslibem a nadějí, které nemohou zklamat. Možná jsme jim tehdy nebyli schopni uvěřit nebo jim porozumět, ale ony mohou dát vzniknout přátelství nebo i způsobu života, který – protože je zakořeněn v základu našeho bytí – neustále roste jako součást našeho já. Duchovní imaginace nad nimi může meditovat pomocí slov nebo obrazů, ale nikdy nemůže plně vyjádřit jejich pravdu a krásu. Nejvíce zajedno jsme s nimi při meditaci.
Laurence Freeman OSB