Druhý týden Adventu 2021

Jan, syn Zachariášův, dostal na poušti Boží slovo. Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte Pánovu cestu! Napřimujte jeho stezky! Každé údolí bude vyplněno a každá hora a pahorek budou sníženy. Křivé věci budou přímé, hrbolaté cesty budou hladké a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“ (Lukáš 3,1-6)

Lukáš rád zasazuje své příběhy o Ježíšovi do kontextu světové historie. Z jeho popisu soudobé politické moci v době, kdy Jan, Ježíšův příbuzný, začal kázat, víme, že stáří obou, když vstoupili na veřejnou scénu, bylo kolem třiceti let.

Určitá naše malá součást věří, že se nikdy opravdu neměníme. Navzdory všem našim zážitkům máme pocit nepřetržité totožnosti od našich nejranějších vzpomínek. I když se změníme „k nepoznání“, stále poznáváme to své já, které se měnilo. A pak zde jsou naše zájmy, problémy, fantazie a obavy. Můžeme s nimi, tak jak vyzráváme, lépe zacházet nebo je zamaskovat, ale v podstatě jsou nevymýtitelné. Byly do nás vtisknuty jak našimi geny tak prostředím našeho útlého dětství a citovými zkušenostmi. Přelomem naší osobní historie, ať už se kolem nás děje cokoliv, je naše osobní povolání, a to, jak na ně odpovíme.

Jan Křtitel je poslední z proroků starého stylu. V soudobé karikatuře se jeví směšně – spíše divně než legračně. Bývá zobrazován napůl nahý s dredy, pojídající hmyz a med, jak křičí na lidi čekající na nástupišti na ranní vlak, že se blíží konec světa kvůli zkaženosti doby. Ale v jeho době jej lidé viděli jinak. Lidé se k němu sbíhali s tou nejzákladnější z etických otázek: „Co tedy máme dělat?“ Měl pro ně jednoduchou odpověď: podělte se o to, co máte, nevykořisťujte jiné, nezneužívejte svou moc a snažte se o poctivost.

Do této chvíle je srozumitelný. I my chceme slyšet, co naši proroci soudí o současnosti, i když máme problém rozlišit to ryzí od toho falešného, konspirační teorie od stále více jemněji odlišitelné pravdy. Jak se vůbec můžeme naučit znovu důvěřovat? Možná s pomocí toho dalšího, co jim říkal: obraťte se a proste o odpuštění svých hříchů. Jak si přiblížit opravdový smysl pokání a hříchu, aniž bychom se stali posedlí pocitem viny a následně možná pokrytecky povýšení pro naše pokání a naší konverzi? Možná připomenutím myšlenky z Oblaku nevědění, jehož autor říká, že „tato práce (meditace) vysouší kořeny hříchu uvnitř nás“.

Na tomto vášnivém, předurčeném a prorockém mladém muži, kterého se dotklo Boží slovo a on se proto cítil povolán jít kázat do údolí Jordánu, je něco smutného. Ale on je marginální ještě z jednoho důvodu. Pouze kousek od něho se vyskytuje někdo, jeho mladší příbuzný s jiným druhem charizmatu, o kterém jednou lidé řeknou, že sám ztělesňuje Boží slovo, a jehož jen malá znalost znamená změnu (téměř) k nepoznání.

Laurence Freeman OSB