Středa 3. týdne doby postní

Evangelium Mt 5:17-19: “nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit”

„Veškeré umění usiluje o stav hudby“. Když jsem si to přečetl jako student literatury, byl jsem okamžitě ohromen něčím, co jsem považoval za novou univerzální pravdu. Postupně jsem si uvědomoval, že tak rozsáhlé univerzální pravdy mohou mít svou hodnotu, ale člověk vidí, jak se jim nedaří trefit cíl nebo se trefit jen občas. Přesto se snažíme zachytit pravdu ve slovech. Totéž platí pro selhání úspěchu i úspěšné selhání, čemuž se snažíme porozumět, když se učíme meditovat. V tomto procesu vidíme důležitost schopnosti odkládat svá slova i myšlenky, kterým důvěřujeme. Neexistují odpovědi, které by odpovídaly na vše, ale tímto poznáním je osvětlena celá krajina naší zkušenosti.

Meditace je cestou moudrosti (pro všechny) právě proto, že ji nelze shrnout do úderné věty ani do dlouhého pojednání. Vědecký přístup k měřitelným přínosům o ní může říci věci, které jsou ověřitelné. Ale jsou to jen pozorování, ilustrace toho, co nás neustále přesahuje.

John Main to chápal a učil tomu s genialitou jednoduchosti. Věděl, že celistvost není statická, ale osvobozující od všech omezení, která nám brání v neomezené expanzi. Při práci s mantrou, kterou oddělujeme od včerejška a zítřka, zjišťujeme, jak omezené jsou tyto rozměry reality. Jak ztrácejí vliv na naši mysl, zažíváme, jací jsme v přítomném okamžiku a že skutečně můžeme ochutnat klid a plnost, které přináší. Ale prožívání přítomnosti je jen prvním krokem ke vstupu do věčnosti, která je Božím darem. Prvním krokem do rozpínajícího se vesmíru, do celistvosti, kterou je Bůh.

Slovy ani pojmy toho mnoho nezachytíme, ale můžeme sedět a říkat mantru. To, že se naučíme pokoře, věrnosti a důvěře spojené s cestou mantry nás otevírá bezprostřednosti nekonečna. Meditace nás tedy přivádí k Bohu, ale návrat domů, v tomto případě, neznamená usazení se v bezpečí a důvěrnosti. Stává se poutníkem, který roste ve svobodě lásky, ale se stále menším počtem věcí, ke kterým jsme připoutáni.

Formy života, které tato pouť přináší, jsou absolutně nepředvídatelné a to během jednoho života i týdne. Učíme se, jak být připraveni a poslušni zákona věčné změny. Ale ať už je forma jakákoli, je tu klid a jistota toho, co evangelium nazývá cestou samotnou. John Main chápe každodenní zkušenost růstu meditace v přímé souvislosti s křesťanským povoláním. Říkám spíše „chápe“, než „chápal“, protože když poslouchám jeho přednášky během půstu, hlubiny a výhledy jeho učení jsou jako čerstvé zjevení, které mě s novým údivem posílá zpět na cestu evangelia.

Jeho důraz na svobodu je pilířem jeho učení. Osvobození od omezení. Svoboda mít strach. Svoboda milovat. Tato svoboda je energií Kristova vědomí, která proudí do každodenního života. „Zemřel jsi a teď je tvůj život ukryt v Bohu s Kristem.“ Cesta (a malá cesta mantry) neustále odhaluje, co je skryto, i když nám expanze ukazuje, co leží za tím, co můžeme vědět.

S láskou
Laurence