Sobota 5. týdne doby postní
Jan 11: 45-56: odešel odtud do kraje blízko pouště, do města jménem Efraim, a tam zůstal s učedníky.
V předletových instrukcích je obvykle řečeno, že v případě nouze byste měli nechat všechno být, dokonce i své boty. Zajímalo by mě, kolik lidí by se snažilo získat svoji kabelku, notebook nebo dokumenty z tašky ze stropního úložného prostoru. Musí to být v takové situaci těžké, stejně jako je těžké nechat vše být během meditace. Ale jedno jsou věci a druhé zas myšlenky.
Když se pasažéři letadla z 11.září připravovali na svůj konec, zdá se, že měli jen jednu starost. Museli být děsivě tlačeni do naprostého odpoutání se, jako odsouzený, který čeká na popravu či jako někdo, kdo má smrtelnou chorobu. Mnoho z těchto lidí chtělo jen jedno - zavolat svým blízkým, aby jim řekli, jak je měli rádi.
V kritických okamžicích svého života byl Ježíš v samotě, ale byl v samotě se svými blízkými učedníky. Když věděl, že označený muž čeká až hodiny odbijí půlnoc, v jeho případě až dá polibek v zahradě, Ježíšův instinkt byl odejít do pouště – místo spojené jak se samotou, tak s nejhlubším ze všech vztahů, v základu bytí. A on tam šel s těmito lidmi, kterým rozuměl nejvíce a kteří, kvůli svým prohřeškům, mu rozuměli nejlépe.
Samota je pravdivá a často nádherná, i když bolestná. Zatímco osamělost je peklo vytvořené z iluze oddělenosti. V samotě jsme schopni pevných a hlubokých vztahů, protože v samotě objevujeme svoji jedinečnost, i (nebo snad obzvláště) když je tato jedinečnost spjata se smrtí.
Pokud je meditace zbavením se pout a odchodem do samoty, je také objevením jednoty s ostatními, kterou nazýváme společenstvím. Vědomí, že jsme s bratry učedníky v přítomnosti našeho učitele, je (i když se věci hroutí) zdrojem nesrovnatelné radosti.
S láskou
Laurence Freeman