Je meditace pro každého?

Lidé se často ptají, zda je meditace pro každého. Vede nás slovo opata Chapmana, který řekl: „Modli se tak, jak můžeš, nikoli tak, jak nemůžeš.“ Existují různé plnohodnotné způsoby, jak k Bohu přistupovat. Práce s Enneagramem zřetelně ukázala, že různé osobnosti potřebují k modlitbě specifické prostředí a mají vztah k určitým druhům modlitby. Meditace je jen jednou cestou kontaktu s Bohem. Není to cesta jediná.

V křesťanské tradici se to považuje za doplňkový pohled, který prohlubuje a doplňuje celek duchovní disciplíny modlitby. Laurence Freeman říká: „Meditace je chybějící rovinou současného křesťanského života. Nevylučuje jiné způsoby modlitby a vskutku prohlubuje úctu ke svátostem a k Písmu.“

Existují údobí, kdy je meditace možná pouze tehdy, pokud je ten, kdo ji praktikuje, doprovázen zkušeným duchovním vůdcem/meditujícím, dokonce psychoterapeutem. Myslím, že je to doporučeníhodné pro lidi trpící vážnou klinickou depresí nebo vážnými neurózami. Jejich vědomí je již zaplaveno pocity a další vynořující se emoce mohou zvrátit rovnováhu, pokud není k dispozici pomoc v pochopení procesu nakládání s těmito emocemi. Kdo trpí ztrátou svého já nebo vážným roztříštěním vnímání vlastního já, jako v poruchách rozdělení osobnosti, měl by jako doprovod k meditaci vyhledat psychiatrickou pomoc.

Meditace je duchovní disciplína, která pokud je vážně praktikována, může vést k proměně vědomí a k proměně celého člověka. Je to duchovní cesta k hlubšímu pochopení sebe sama, druhých, a nadosobní Božské skutečnosti. Jedině pokud se praktikuje jako duchovní disciplína, od základu nás proměňuje z lidí žijících na povrchu k bytostem žijícím naplno, které nejsou kořistí povrchových roztržitostí a emocí. Na to myslel Ježíš, když říkal: „Přišel jsem aby měly život, a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,10)

Pokud není tato disciplína následována vážně a věrně, je její dopad pouze psychologický, jak říká následující příklad:
Existují dvě tradice zenové meditace. Jednak praxe sekty Rinzai, kde jsou lidé otočeni do středu místnosti, a pak praxe sekty Soto, kde jsou otočeni ke zdi. Existuje příběh: Meditující ze zenové školy navštívil Japonsko, vstoupil do chrámové meditační haly. Posadil se, otočil se do středu, pohodlně se usadil, sundal si brýle. Po chvíli zjistil, že je otočen na špatnou stranu a rychle se otočil ke zdi. Seděl v hluboké meditaci po předepsanou dobu. Když zazněl gong,  postavil se potěšen sám sebou, přitom šlápl na svoje brýle a hlasitě zaklel!

Nikdy nebude dostatečně podtržena důležitost toho, aby duchovní, morální a emoční vývoj probíhal vedle sebe. Uvědomění obdržené v meditaci musí vést ke skutečné ochotě změnit se. Jinak vznikne nebezpečná nerovnováha. Jak často slýcháme o duchovně pokročilých (řekla bych psychicky pokročilých), kteří mají hliněné nohy?

Skutečná meditace není zaměřená na dosažení výsledku, dokonce ani na zdravotní důsledky. Snaha dosáhnout výsledků a volní úsilí jakéhokoli druhu nás spojují s povrchovou myslí, s oblastí našeho ‚ego‘. Proměna nastane pouze tehdy, když ‚necháme odejít‘ svoje povrchové já, člověka, kterým si myslíme, že jsme, když přestaneme křečovitě lpět na výsledcích a svých obvyklých způsobech fungování. Jedině pak se můžeme dotknout svého hlubšího já a hlubší Skutečnosti.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda