Intuice a rozumovost
Intuice a rozumovost
Věnujeme se cestě modlitby, která je opakem stále více přijímané cesty v západní civilizaci. Díky své zkušenosti modlitby víme, že nemůžeme pojmenovat Nepojmenovatelné a nemůžeme dát formu Neformovatelnému. Víme, že nemůžeme poznat Božskou Skutečnost myslí nebo smysly. Víme ale také, že to neznamená, že Bezejmenné a Neformovatelné neexistují, právě proto, že jejich Přítomnost spíše tušíme, než že bychom užívali svoje „objektivní“ smysly. Existují dva rozdílné způsoby vnímání skutečnosti – skrze intuici a skrze racionalitu. Přestože s nimi zacházíme jako se zcela odlišnými, jsou to doplňující se cesty přiblížení skutečnosti. Pokud víme, jsou intuice a představivost jedinečnými vlastnostmi lidských bytostí. A přece je celá naše okolní západní kultura a její následná formace založena na racionalitě, a popírá důležitost intuice a představivosti. Tyto se odmítají s odůvodněním, že jsou subjektivní a že jsou ‚jen‘ naší představivostí. Převládá názor, že bychom neměli přijímat jako skutečné to, co nelze vidět objektivně na svoje vlastní oči, nelze vyzkoušet v laboratoři. Doporučuje se ignorovat všechno subjektivní, co nemůže být rozumově vysvětleno. V knize The Present Christ (Přítomný Kristus) připouští John Main obtíž, kterou s tím můžeme mít: „Může se nám zdát neuvěřitelným, že cestou k opravdovému vidění je přesažení všech obrazů. Na povrchu se nám zdá, že bez obrazů není vidění, právě tak, jako bez myšlenek není vědomí.
A přece ‚rozumoví‘ fyzici a kosmologové svoje teorie založené na matematických vzorcích vztahují na celý vesmír. Nemohou opravdu říci, že jsou založeny na skutečnosti, protože jejich ‚objektivní‘ pokusy jsou postaveny pouze na viditelné hmotné skutečnosti tvořící pět procent celého vesmíru. Zbytek je temná hmota a temná energie, o níž nevíme nic. Intuice hraje ve většině vědeckých objevů daleko větší roli, než jsou vědci celkově ochotni připustit. Einstein ovšem vyzdvihl intuici velmi vysoko: ´Intuitivní mysl je posvátným darem, a rozumná mysl je její věrnou služebnicí. Vytvořili jsme společnost jež uctívá služebnici a zapomněla na dar.“ Tohle popření, že je třeba obojího, jak rozumu, tak i intuice, je stále většinovým postojem. Připomíná to výrok sv Antonína z pouště před bezmála tisíci lety: „Přichází čas, kdy se lidé pomátnou, a když potkají někoho, kdo pomatený není, obrátí se k němu a řeknou: „Pomátl jsi se!“ protože prostě není jako oni.“
Tenhle přístup všeobecné ‚šílenosti‘ vede k pocitu nesmyslnosti, k tomu, co v knize ´The Present Christ (Přítomný Kristus)´ John Main nazývá: „základem nejvtíravějšího strachu člověka – izolace, strachu a osamělosti, že svět je v podstatě pouze hrozným omylem.“ Jedině nasloucháním sluchem svého srdce, intuitivním pochopením vycházejícím ze zážitku tiché modlitby lze uniknout tomu, co sv. Pavel už před dvěma tisíci lety nazval „světem bez naděje.“ Ovšem, jak píše dále John Main v knize „The Present Christ (Přítomný Kristus)“: „To, co nakonec umožňuje hluboké nazírání, je víra: skok do neznáma, odevzdání se Skutečnosti, již nelze vidět.“
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 17