Kde se modlíme?
Je zajímavé zaznamenávat tak rozsáhlým a vlivným křesťanským hnutím byla pouštní tradice. Nejprve jen pár poustevníků, koncem 4 století už ale v pouštích Egypta, Palestiny a Sýrie žilo přinejmenším třicet tisíc mužů a žen. Antonínova slova přesvědčila mnoho lidí, aby začali s životem v samotě. A tak od té doby byly v horách kláštery a poušť se díky mnichům stávala městem.“ (Život sv. Antonína)
Bylo to hnutí v zásadě laické, ani Antonín nebyl knězem. S postupem času byli někteří starší poustevníci vysvěceni, nikdy však mnozí. Žili o samotě, v párech nebo malých skupinách. Setkávali se v sobotu a/nebo v neděli na společnou bohoslužbu v ústřední veřejné budově, která se užívala pro mnoho účelů, a nazývala se ‚ecclesia‘. Mimo to byli zaměstnáni pravidelnou modlitbou v soukromí svých cel, učili se zpaměti úryvky Písma, které slyšeli. Dělali to pomocí meditace – osamělého opakování pasáže Písma, aniž by přemýšleli o významu. Meditace nad Písmem, jak to děláme my, kdy lingvisticky a textově analyzujeme, vůbec nebyla součástí jejich kultury. Jejich meditace neznamenala o Písmu přemýšlet, ale zvnitřňovat je, stávat se jím. V této ústní kultuře se opakování konalo hlasitě: „Slyšeli jsme jej meditovat.“ (Abba Amoun o Abba Achillesovi) Navíc znali všechny žalmy zpaměti a opakovali je každých dvacet čtyři hodin. Bylo to hlučné místo, tahle poušť: slova žalmů přicházela ze všech směrů!
Nepřestali při začátku práce. Kombinovali práci a modlitbu, postoj modlitby pronikal jejich život. Úryvky z Písma zvnitřněné v soukromé modlitbě jim mohly během práce přicházet na mysl a vyjevovat osobní význam. Tento modlitební život byl sycen jejich přáním konat to, co učil sv. Pavel: „Modlete se neustále“. Evagrius dokonce říkal: „Život je modlitba“.
Modlitba se mohla konat kdekoli: „Co se týká místa, ať je známé, že k modlitbě je vhodné každé místo, pokud se člověk dobře modlí… ale každý ať má dle možností oddělené a vybrané posvátné místo ve vlastním domě (cele), k vykonávání svých modliteb v tichu a bez vyrušování.“ (Origenes) Bylo jasné, že se považovala za důležitou společná modlitba na ústředním místě modlitby: „Místo modlitby, místo shromáždění věřících pravděpodobně má v sobě cosi omilostněného k naší pomoci, protože andělské síly jsou umístěny blízko zástupům věřících, stejně jako síly našeho Pána a Spasitele samotného, a duchové svatých. Ať proto nikdo nesnižuje modlitby v kostelích, protože pro člověka, který se v nich opravdově usebírá, mají cosi vyjímečného.“ (Origenes)
Tytéž důrazy nacházíme v nauce Johna Maina. Meditace je pro každého, nejen pro řeholníky, a může se konat kdekoli.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 6