Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
Právě když toto píšu, stále se cítím překvapený ze zářivého světla obrovského měsíce v brzkých ranních hodinách. Měsíční světlo lze vždy cítit, jako by jemně zaplavovalo tělo a hladilo mysl. Avšak jsem rozptylován tím, že přemýšlím o měsíčním svátku Velikonoc, o spojení s estrogenem a vždy ubývajícími i rostoucími fázemi měsíce. Rozptýlení pochází z neustálého, halasného hluku, jako by tu byl fotbalový dav, který oslavuje vítězství šampionátu, který se vlévá do mého pokoje otevřenými okny před mým stolem s výhledem na jezero v Bonnevaux. Žáby v plné sborové disharmonii. Jak říká kniha, do které jsem nahlédnul, žabáci se probouzí ze své hibernace jen s jedinou věcí v jejich mysli a žabky jsou oteklé potěrem, který pokládají a než mrknete, jsou oplodněné.
Vstal jsem z mrtvých poté, co jsem spoutal bodec smrti a uvolnil pouta pekla. Protože dlouhá zima je minulostí a i déšť už ustal. Květiny se vynořily ze země. Vstal jsem z mrtvých, nabídl jsem mír (Origenes, Homilie na Píseň písní).
Jaro. Poklidný cyklus měsíce, plný míru a vlivu, který formuje náboženské a farmářské kalendáře i naše nálady. Zběsilá fixace a netrpělivost pářících se rituálů. Energie procházející vzhůru v těla vtrhla do ducha.
Vzkříšení se děje jak v přírodě, tak i v naší psychice, která to odráží. Špatný krok v tanci mezi vnitřním a vnějším rytmem naruší vše. Mnozí to pochopili díky jejich drsnému střetu s virem, což je jedna z tváří přírody v posledních týdnech. Rozdíl mezi Ježíšovým vzkříšením a biologickým cyklem přírody je v tom, že v Ježíšově případě není cyklus smrti a znovuzrození opakován, ale překročen. Je pravda, že i nadále zažíváme mnoho úmrtí a znovuzrození a jako vždy, čím hlubší smrt, tím vyšší znovuzrození. Ale skrze každý cyklus v našich osobních a kolektivních životech, můžeme lépe dýchat ve světle vzkříšeného (nikdy znovu neumírajícího) Ježíše a ztrácet i nacházet nás samé v něm.
Koronová krize znamenala smrt mnoha jednotlivců, nesčetné druhy utrpení a možná i smrt určitému způsobu života. Dlouho jsme věděli, že je to neudržitelné. Růst bez kontroly je rakovinou. Velikonoce nám připomínají, že se nemusíme bát změny či smrti, jakmile zavážeme ke skutečnému životu. Naše duchovní stezka, ať už má jakoukoli formu, je takovým závazkem.
Jak vstupujeme do cyklu smrti a vzkříšení pečlivěji, začínáme si uvědomovat univerzální pravdu, že je to modelem všeho bytí. Začínáme oceňovat to, čím je Tajemství. Je to cyklus, na kterém je založena půlhodina meditace: smrt svému vlastnictví a trivialitě zabírající naše ego a rostoucí ke svobodě, která je na rozbřesku, když zjistíme, že se plně díváme na druhé… My umíráme a jsme vzkříšeni k novému životu každý den. Je však také pravda, že existuje jen jedna smrt a jen jedno vzkříšení, které Ježíš podstoupil pro veškeré stvoření (John Main, Slovo do ticha).