Úterý Svatého týdne
Dnešní evangelium (Jan 13:21-33, 36-38) je velmi zvláštní. Je to záhadný okamžik v tomto příběhu, který nás tento víkend pohlcuje, v příběhu, ve kterém bychom měli najít sami sebe. Nenajdeme-li tam sami sebe, nenajdeme ani Ježíše.
Je na večeři a upadá to hlubokého rozrušení ducha. Neblíží se konci svého života se stoickým klidem. Ale ani nepanikaří. Filozoficky je smrt něčím, co můžeme objektivizovat, vzdálit od sebe. Je tam někde venku, něco, co ovlivňuje ostatní. Jak nám však ukázala současná krize, ona není tam venku. Dřív či později si přijde pro nás pro všechny. Lepší být připraven a co může být lepšího než praktikovat umírání? Duchovní cesta nás neizoluje bezpečně před tvrdou skutečností naší smrtelnosti. I Ježíš se třásl. Ale hluboká modlitba nám ukazuje, co smrt, velká neznámá, je vlastně zač. Meditace, ať už tomu věříte nebo ne, je hlubokou modlitbou.
Dostane se nám letmého pohledu do Ježíšovi mysli, kdykoli v sobě uvidíme, jak nás meditace činí citlivějšími a zranitelnějšími vůči utrpení, ale rovněž nás osvobozuje od instinktu vracet rány těm, kteří nám ublížili. Utrpení přichází v mnoha formách – v těchto okamžicích příběhu je to ta nejsyrovější bolest intimní zrady, smrti lásky.
Ježíš přímo řekl učedníkům, že ho jeden z nich zradí. Jsou zmatení a začnou si mezi sebou šeptat, kdo by to tak mohl být. Petr se ptá Jana, nejbližšího Ježíšova učedníka, který se k němu nakláněl, aby se zeptal, kdo by to mohl být. Ježíš se podrobuje – jako blízký přítel sdílí vše. Dává Jidášovi chléb, což znamená, že je tím, jehož jméno bude navždy po této noci prokleto.
V tu chvíli „do něho vstoupil satan“. Toto je temná inverze toho, co by se mělo stát. Chléb, který dal Ježíš Jidášovi je ten samý, se kterým se Ježíš ztotožňuje: „toto je moje tělo“. Tím, že dává chléb, dává sebe, což každý křesťan, který slaví Eucharistii, toto nějakým způsobem cítí. Ale satan? Najednou se to stane něčím jako černou mší, jakou slaví satanisté. Ne svaté přijímání, ale rouhání, rozpoutání temného, zvráceného sebezničení.
Lidské srdce je dobré, je božské. Lidé dávají sami sebe, jako například 600 tisíc lidí ve Velké Británii, kteří se během posledních 24 hodin přihlásili, aby dobrovolně pomáhali během krize. Ale je zde také srdce temnoty, se kterým se dá počítat. V každém z nás jsou střepy této temnoty. V lidských bytostech, dokonce i mezi těmi, kteří k sobě mají nejblíže, se může temnota stát osobní a vědomá – lidé, kteří kašlou do tváře policistům, kteří jim řekli, že porušují pravidla sociální vzdálenosti; pedofil, který si zdobí své oběti; sériový vrah; závislý; ti, jejichž moc je zkorumpovaná.
Ta samá tma čeká, nevědomě a neosobně, v miliardách virů Covid-19, které se vejdou do prostoru o velikosti této tečky za větou. Nevíme toho moc o tomto viru ani o tom, proč Jidáš zradil svého učitele a přítele. Temnota je temná. Evangelium říká, že když Jidáš opustil stůl, aby zradil Ježíše, „byla noc“.
S láskou
Laurence Freeman