4. neděle postní

Otázka “proč tuto neděli nosí katoličtí kněží růžové roucho?” asi teď nebude tím nejnaléhavějším problémem pro tento svět. Nabízí však letmý pohled za úzkost, za vnitřní i vnější turbulence, kterými trpí naše lidská rodina. Dnes je „neděle Gaudete (radostná)“ a tradiční barva pro radost je růžová.

Je tu něco, z čeho bychom se mohli radovat? Není toho mnoho, ale radost je různá. Štěstí (kterého si ceníte, když ho máte) závisí na vnějších okolnostech nebo na formě vztahu. Když trvají, lehce vklouzneme do vděčnosti, která předpokládá, že pocit štěstí bude trvalý. Ale konec konců, co je trvalé? Skutečná radost však není závislá na vnějších okolnostech a pomíjejících formách. Plyne nepřetržitě ze zdroje, z čirého pramene, z bytí samotného. Nic ji nemůže blokovat, kromě naší vlastní temné tendence tuto pramenitou vodu dát do lahve, vlastnit a znečišťovat čirou nevinnou realitu s iluzemi o naší vlastní výrobě a chamtivosti.

Zpočátku není nic bolestivějšího než přechod od ztracené radosti k plné radosti.

Už několik desetiletí jsme si vědomi, že bezprecedentní materiální štěstí, ztotožněné s blahobytem, přichází za nepřiměřenou a neudržitelnou cenu. Naše osobní lidství, občanství, sociální spravedlnost, zdravý rozum a náš globální domov, to vše bylo znečišťováno a zneužíváno. Ale co s tím můžeme dělat? Lidé, kteří spustili poplach byli propuštěni jako excentrici či jako ti kdo přehání. Ti, kdo sténají a naříkají se rovněž stali třídou, průmyslem. Politici byli mezi lidmi, kteří měli moc. Přišli jsme, abychom viděli, že politika je stále více veřejnou maskou moci. Důvěra a úcta k politice a zákonu, potřebná pro jakoukoli formu civilizace, se zřítila. Viděli jsme zvolený chaos a vládu barbarů.

Radost ze života byla postupně odsávána a lahvována ve zhoršujících se stupních nespravedlnosti a neskutečného sobectví: procento nejbohatších lidí na světě dnes vlastní polovinu světového bohatství – dokonce i teď, když jsme sociálně distancováni, v karanténě a ti nejzranitelnější trpí nejvíc. Někteří z tohoto jednoho procenta jsou velkorysí a dobří lidé, ale i ti nejhorší si začali uvědomovat, že je jaksi nereálné, aby to vydrželo. Hněv se může postavit proti nim – jak tomu bylo v pasivní agresi populismu. Ale rovněž je nespravedlivé i nereálné je démonizovat.

V dnešním evangeliu léčí Ježíš člověka, který je od narození slepý. Jeho učedníci se ho ptají, kdo nese vinu za jeho neštěstí, ale on odmítl na někoho ukázat prstem. Řekl, že samotné uzdravení má význam – odhaluje totiž božskou plnost života, radost z bytí, prosazování lidských omezení a znevýhodnění. Ježíš ho uzdravil tak, že plivl na zem, vytvořil bahno, které mu dal na oči a řekl, aby se umyl v prameni, který plnil rybník Siloe. Později muž řekl „vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“

Tato slova použil v roce 1772 John Newton, reformovaný obchodník s otroky, v jeho hymně Úžasná milost (Amazing Grace). V té písni se rovněž říká: „A milost nás přivede domů“.

S láskou
Laurence Freeman