Pátek 3. týdne doby postní
Po několika dnech výuky jsem se vrátil domů do Bonnevaux, kde budu přebývat v nejbližších dnech. Když jsem byl pryč, podnikli jsme obtížné, ale nutné kroky – pozastavení harmonogramu pobytů v ústraní, dokud neuvidíme, jak se vyvine globální zdravotní krize. Ulice i nádraží jsou tiché. Lidé jsou jiní. První člověk, žena z bezpečnostní služby na rentgenovém skenu na prázdném letišti žertovala, že by mě mohla osobně přivítat. Další osoba, kterou jsem potkal vypadala potěšeně, že je tu konečně někdo, koho může zkontrolovat a věnoval mi tak spoustu času, aby vyprázdnil batoh a opovážlivě pozvedl čtečku knih.
Když se potkáme v krizi, díváme se na sebe odlišně. Ovlivňuje nás všechny stejně a víme, že nikdo z nás nemá kontrolu nad událostmi. Toto dvojí vědomí nás vede k tomu, abychom byli přátelštější k cizincům. Život se zpomalí. Jeden na druhého se díváme pozorněji. Jsme více přítomní. Vidíme se v ostatních a ostatní v nás. Všechny tyto změny v našich způsobech vidění, propojení (ve vnímání) nás zpočátku překvapí. (Samozřejmě můžeme být stále nervózní a vyděšení.) Tyto stručné postřehy mohou rychle zmizet a my se vrátíme zpět do hněvu či úzkosti. Krize nás ale rovněž může probudit k tomu, že narušení života, jako je toto, je víc než jen nepohodlí, víc než jen nebezpečí. Je to možnost. Časem to přejde (a co ne?). Avšak rovněž by to mohlo být katalyzátorem pro hlubokou změnu směru, o které jsme dlouho nevěděli, že ji potřebujeme a nikdy jsme neměli čas na to, abychom ji skutečně provedli.
Koronavirus je přesně takový druh krize – určitě je tu nebezpečí, ale i příležitost. Drtivá většina těch, kdo to chytí, se zcela zotaví. Budou tu však úmrtí, ztráty a utrpení a nejhorší to bude (jako vždy) u těch nejchudších a nejzranitelnějších. Najdeme příležitosti, jak být k sobě navzájem laskavější, milejší, jak uklidňovat a to především osamělé a vystrašené. Budeme lépe zvládat náš strach a úzkost přemýšlením o druhých, což nám umožní si uvědomit, že náš soused je tím, komu můžeme věnovat naši pozornost.
Nevíme, jak dlouho bude pokračovat toto sociální narušení života. Doufejme, že se na to budeme zpětně dívat jako na „kreativní přerušení“. Ať už to bude trvat jakkoli dlouho, nesmíme ztrácet čas. Může se to stát naší hlavní postní praxí. S několika pedagogickými fakultami konzultuji, jak vyvinout online program přizpůsobený podmínkám krize. Většina z nás bude cestovat méně, možná pracovat z domova, takže v našich rukou bude více času. Na první pohled by to mohlo být děsivé, protože když jsou naše deníky plné, nemáme čas na to, abychom jej správně využili. Obviňujeme naši zaneprázdněnost z toho, že jsme zaneprázdněni, což se projevuje stresem.
Udělejme si inventář života. Čeho se nám nedostává? Čeho až příliš mnoho? Co bylo zasunuto až do zadní police? Jaké jsou naše skutečné priority? Co bych dnes udělal, kdybych si uvědomoval, jak může být život nejistý, proměnlivý a krátký?
Dobré otázky jsou dobré v kterýkoli čas, zejména v postní době, když je život narušen pandemií.
S láskou
Laurence Freeman