Existuje falešný pohled na půst (a duchovní askezi obecně) a to když je spojován s bytím či předstíráním, že je slavnostní či bezútěšný. Ježíš se k tomu staví tak, že když praktikujete disciplínu sebekázně, nezveřejňujte ji a netvařte se drsně ani zbožně. Vyjděte cestou k veselosti a uvolnění.
V naší psychice je včleněna dynamika viny. A dalším zneklidňujícím faktorem v egu je magický pocit, že každý šťastný okamžik spotřebovává omezený kredit, jako u dobíjecí simkarty a že musí být vyvážen nějakou tvrdou prací či obtížemi. Že prostě platíte za štěstí. Že štěstí je produkt, a ne náš přirozený stav. Máme pocit, že nemáme právo být šťastní, když je svět narušen globálním virem, ze Sýrie je vysídlen milion uprchlíků nebo náš přítel trpí.
Co je štěstí? Pro náboženské lidi to sklouzne do představy Boha, který chce, abyste byli šťastni za jeho podmínek, když ho uctíváte způsobem, který schválí. A tento Bůh, složitá forma představy o karmě (dostanete co si zasloužíte) se stane nepatrným bohem, který odměňuje a trestá. Náboženská školení a kulturní představy Boha často posilují tyto myšlenky, ale vznikají nejprve v dětství s tím, když pozorujeme, jak s námi dospělí jednají. Hodný chlapec, tady je dárek. Zlobivý kluk, běž do postele…
Meditace má překvapivou sílu rozbít každý sebeposilující komplex myšlenek a nutkavé myšlení ve smyčce. Funguje to přímo u všech našich myšlenek a představ o Bohu, které nejsou jen intelektuálními předměty, ale silně emotivními. Pokud věříte, že Bůh vás potrestá za vaše chyby, jste emocionálně ovlivněni ve všem, co děláte a ve všech svých vztazích. S tím, jak se mění představa Boha, se mění i naše základní pohledy na realitu a na naše vztahy s ostatními.
V první fázi tohoto procesu se často náboženští lidé cítí nepříjemně. Cítí, že Bůh mizí, že meditace není skutečná modlitba nebo že mohou skončit jako ateisté. Jeden muž mi řekl, že vždy věrně meditoval, ale že nikdy nebyl přesvědčen o tom, že by to byla skutečná forma modlitby, která by byla schválena církví či Bohem. Takže každou meditaci začínal modlitbou: „Drahý Bože, chystám se teď meditovat. Ale věř mi, nejsem ve skutečnosti buddhistou.“
Jak staré myšlenky na Boha mizí, na jejich místo nepřichází nic pevného. Čas a víra nám však pomáhají si uvědomit, že nic není chudobou ducha, že prázdnota je prostorem plnosti a že ztráta je první částí cyklu, který vede k překvapivě novému objevu. Nalezneme, co jsme ztratili, ale je to proměněno, protože to bylo ztraceno. V dálce nám to bylo vzato, zatímco to bylo ztraceno, nebo jsme se změnili. Někdy musíme ztratit naše přesvědčení o Bohu, dokonce i přestat věřit a prostě jen čekat. Dokud znovu neuvěříme novým způsobem. Víra je prohlubována tunely času. A čas je překročen vírou.
S láskou
Laurence Freeman