Obrazy jako překážky na duchovní stezce

Obrazy Boha jsou překážkou na duchovní stezce natolik významnou, že bych chtěla zmínit ještě pár příkladů.

Pokud jsme vyrostli s ‚Bohem Otcem‘, a naše zkušenost s naším vlastním otcem byla na hony vzdálená od zkušenosti sytící – cítili jsme se odmítání, kritizováni, zneužíváni – tento obraz nám nebude dodávat potřebnou důvěru pro opouštění a vstup do ticha. Bůh bude nejenže vypadat jako kdosi obávaný a komu je třeba se vyhýbat, ale i náš sebeobraz bude sebeobrazem člověka naprosto nehodného Boží pozornosti. Ani nazývání a přemýšlení o Bohu jako o ‚Matce‘ ve skutečnosti nevyřeší tento problém – pouze vyměníme jeden obraz za druhý. Jiní lidé mohli mít tutéž zkušenost odmítnutí se svou matkou.

Ježíš nazýval Boha ‚Otče‘, protože v židovské kultuře a společnosti je rodina středem života společnosti a vztah otec/syn má nejvyšší důležitost. Díky užívání tohoto jména jeho posluchači poznávali, jak intimní a významný pro něj jeho vztah s Bohem byl.

Je-li Bůh vnímán jako soudce, stává se kýmsi, komu je třeba se spíše vyhýbat, nikoli se k němu vztahovat, protože mnozí z nás nosí veliké břemeno zakoušené viny. „Opravdu Bůh miluje a odpouští bez podmínek?“ „Nenajde na mě nedostatky?“ Proč bychom chtěli odejít do ticha a přebývat v Jeho Přítomnosti? Proč bychom chtěli být v pozici, kde můžeme být posuzováni a odmítáni?                           

Obraz Boha jako soudce je i dnes velmi běžný. Někteří z nás stále věří, že naše štěstí je odměnou od Boha za to, že žijeme spravedlivý život a neštěstí je potrestáním za porušování jeho přikázání. Tento názor byl velmi rozšířený v Ježíšově době „takže i jeho učedníci byli zmateni  když Ježíš navrhl radikálně jiný způsob pohledu na utrpení a blahobyt. Štěstí, pohodlí a blahobyt, mohou vlastně být kletbou v převleku.“ (Laurence Freeman ‚Ježíš, vnitřní učitel‘)

Výchova v přísně konfesní víře, kde se odlišnými způsoby modlitby pohrdá, může být skutečnou překážkou na stezce k Bohu. Můžeme třeba cítit, že následováním stezky meditace se stáváme vůči svým rodičům nevěrnými. To nás buď na našich kolejích zastaví, nebo ve svém hledání budeme pokračovat, ale budeme se uvnitř cítit rozpolceni.

Náš duchovní růst se vyznačuje a je odrážen našimi proměnlivými obrazy Boha. Všichni se však měníme různým tempem. Musíme tedy být opatrní, abychom nešlapali po obrazech druhých. Jan Kasián vypráví příběh o pouštním mnichovi ze 4 století, jemuž bylo řečeno, aby opustil svůj antropomorfický obraz Boha. Poslechl, avšak později slyšíme jeho srdceryvný křik úzkosti: „Běda mě ubožáku! Vzali mi mého Boha, a nemám nikoho, koho bych se zmocnil, ani nevím, komu bych se klaněl, nebo koho bych oslovoval!“

Jedině díky vytrvalostí v meditací budeme zakoušet, že Boží Skutečnost potkávaná v tichu meditace je skutečností lásky a přijetí nás samých tak, jak jsme. Naše špatné skutky budou rozpuštěny jedním úderem Božího odpuštění, jak je to vykresleno v podobenství o marnotratném synu.
                            
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 48