Čtvrtek 2. týdne doby postní
Jednou mě potkal ateistický intelektuál a řekl mi: “Přál jsem si být katolíkem, abych mohl věřit tomu, že nějak pomůžu tím, když za někoho zapálím svíčku.“ To je postoj k víře, který má mnoho nevěřících, kteří si přejí, aby nebyli tak inteligentní a osvobození od iluze, aby mohli mít falešné pohodlí ve víře v iluzi.
Co může způsobit zapálení svíčky? Nebo co může způsobit eucharistie? Nebo jakýkoli druh modlitby, u kterého by se mohlo zdát, že zmírňuje naši úzkost či osamělost, ale na příčině problému nic nemění? Stejně jako při nákupu losu, víme že nevyhrajeme, ale stejně ho koupíme.
„Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ Obzvláště v časech nouze mohou být tato slova špatně interpretována. To co doopravdy znamenají může být pochopeno pouze když zjistíme, co neznamenají. Objevení jejich pravdy otřásá naší představou Boha u samých kořenů a rozpouští dlouho držené a milované iluze o nás jako o dětech Božích. Děti mají silná očekávání. Křičíte ve svém údolí temnoty po konci bolesti, po úlevě, po dobrém výsledku všeho, čím si procházíte. Během první světové války mohli vojáci v zákopech slyšet, jak jejich zranění spolubojovníci umírají po celou noc v zemi nikoho. Nejdřív chtěli volat k Bohu, aby je zachránil. Ale chvilku před tím, než zemřeli, prostě volali svou matku.
Prosba k Bohu z upřímného srdce, aby změnil věci, které se stanou nesnesitelnými, může přinést úlevu. Ale když se modlitba vrátí nevyslyšena, „vrácena odesílateli“ a věci se stále zhoršují, úleva se změní ve zmatek a zoufalství. Jak může být Bůh tak krutý, že nereaguje na své děti? A právě tehdy začíná umírat naše představa Boha.
Bohové starověkého světa, kteří byli závislí na lidské oddanosti a důvěřivosti, začali mizet, když v ně lidé přestali věřit a přenesli svou loajalitu k novým bohům. Falešní bohové vždy umírají a rodí se noví. Je však velmi těžké odhalit a přijmout, že tento náš Bůh, ke kterému se modlíme s tak upřímnou nadějí, mlčí, protože neexistuje.
Přesto toto stejně hrozné, negativní ticho, se může proměnit ve skutečné ticho živého Boha. Musíme to vydržet, sedět v tomto tichu, naučit se čekat bez naděje, protože naděje by byla nadějí pro špatnou věc. Sterilní prázdnota mrtvého prostoru naší staré víry otěhotní, jen nevíme kdy a jak. Jak v nás roste pravý Bůh, cítíme naději a radost ve vzrušujícím životě. Toto je pouštní spiritualita postní doby, která nám umožňuje formovat toto nově počaté v našem trvalém čekání, aniž bychom to považovali za naději. A radost nalezneme (pravděpodobnosti navzdory) právě uprostřed všeho toho utrpení.
S láskou
Laurence Freeman