2. neděle postní

V dnešním evangeliu o Proměnění Páně bere Ježíš své tři nejbližší učedníky na vrchol hory, “aby mohli být sami”. Nebylo to kvůli finančním plánům ani nešlo o strategickou schůzku; bylo to za účelem modlitby, být opravdu spolu. Když jsem nedávno byl na stejné hoře, mohu potvrdit, že tam není žádný telefonní signál. Můžete tam jen být. Pro ně to byl okamžik, kdy ho spatřili jako světelnou bytost.

Jindy, když se „modlil sám ve společnosti svých učedníků“, jim položil otázku, která změní život – „kdo říkáte, že jsem?“. Byli dostatečně bdělí na to, aby naslouchali otázce samoty. Na jiných místech v evangeliu, kde se píše o samotě a komunitě, jsou tyto zjevné protiklady, integrovány. To se dá rovněž zažít skrze pravidelnou meditaci a žitím v komunitě, kterou to vytváří. Tanec osamělosti a komunity, podobně jako dvě strany točící se mince života, je základem pro zdraví mysli i duše. Když tanec funguje a my jsme ve zdravé rovnováze, nebojíme se samoty ani nejsme uvězněni v komunitě.

Dnešní život je příliš vnější a přespříliš zaměstnaný. S přetížením našich informací a s nárůstem požadavků na okamžitou reakci, roste i pocit, že jsme přemoženi vším, co trvá na tom, aby bylo dokončeno či zodpovězeno hned teď. Komunita, životní rovnováha i jemné podpůrné skupiny přátel a rodiny, budou cítit napětí, pokud se stres zvýší. Mnoho podnikatelů nevědomě začíná obětovat svoji vlastní rodinu kvůli kariéře, než si uvědomí, co se vlastně děje s nejcennější částí jejich života.

Pod tlakem tohoto všeho, kontemplativní prvek života (schopnost být, spíš než něco dělat či získávat) je prvním osudovým okamžikem. Nebuďte překvapeni, že doporučuji meditaci na denní bázi, abyste ji tak vzkřísili a zachránili tak den. Ale je tu ještě jiná, malá „praxe přítomnosti Boží“ (jako pozorná všímavost či rozjímání), která vám může pomoci se připravit na meditaci a zároveň je jejím plodem. Je také něčím, co je dobré dělat, pokud jste příliš zaneprázdněni na to, abyste meditovali.

Svatý Benedikt začíná svou příručku životního stylu „Řehole klášterů“ dobrou radou pomocí těchto slov: „pokaždé, když začneme s dobrým dílem, musíte se modlit k Bohu co nejupřímněji, abychom tuto činnost dovedli k dokonalosti“. Pro ty lidi, pro které je idea Boha něco závažného, je možné toto číst jako výzvu k plné přítomnosti mysli i srdce v díle, které konáme, v duchu zaměření se na ostatní. I pro toho, kdo si myslí, že je příkladem mýtické představivosti, je tato zpráva užitečná – přemýšlejte nad smyslem práce dřív, než se v ní utopíte.

Všechno, co musíte udělat, při každém novém úkolu dne, je zastavit se. Pak si uvědomit otázku proč. „Proč to dělám? Odkud pramení má motivace? Mohu cítit smysl mé práce jako propojení mezi tím co dělám a lidmi, které jsou tím ovlivněni?“ Tímto způsobem brzy zjistíme, že pracujeme pro druhé a pokud tato činnost není dokonalá, je určitě velmi dobrá.