Čtvrtek 2. týdne doby postní

Neschopnost odpustit, i když bychom chtěli, je jedním z nejtěžších křížů, které můžeme nést. Může nás to vnitřně zatěžovat, naše emoce, pocitem selhání a viny. Jak si můžeme navzájem pomoci nést tento kříž, než si v okamžiku osvobození neuvědomíme, že hmotnost kříže je jediným břemenem iluze?

Touha po pomstě (kterou někdy nazýváme “spravedlnost”) je pochopitelná, když vás někdo zranil. Ale ne vždy je to naše volba. Někdy je to smysl pro povinnost (v kultuře krevní msty) nebo naše instinktivní, zraněná reakce, když byla nabídka na usmíření odmítnuta. Jak ukázala Komise pro pravdu a usmíření, většina obětí primárně nechce pomstu, aby viděli jak trpí jejich utlačovatel. Chtějí slyšet přiznání, potvrzení, že pachatel byl zodpovědný za způsobenou bolest. Očividně tedy odmítnutí přijmout vinu vyvolává extrémní hněv pomsty, které ironicky zraňuje víc oběť než pachatele.

Odpuštění a usmíření jsou dvě odlišná stádia v procesu uzdravování lidských bolestí a zrad. Odpuštění není milost, kterou propůjčujeme, ale je integrací našich vlastních pocitů (jako sebechápající oběť) odmítnutí, rozhořčení s naším hlubokým, pravým já. Odpuštění je uzdravením vlastního pocitu oběti zrady – pocitu, který často vede k odmítnutí nás samých a k pocitu nehodnosti. Hluboko v lidské přirozenosti je očekávání, že bychom měli a že s nimi budeme zacházet správně. Kdykoli je toto očekávání zrazeno, jsme zmateni a nevidíme jasně, kde leží odpovědnost. Démonizujeme osobu, která nás zranila nebo zklamala. Obviňujeme špatnou osobu. Nebo se obviňujeme sami.

To vše v duši vytváří nepokoj. Když se snažíme meditovat, brzy narazíme na tento nepokoj jako na hlavní překážku, jako letadlo, které vletí do turbulence. Pokud dokážeme vytrvat, může ji čistá pozornost proniknout a začít rozpouštět. Stále to však pravděpodobně budeme muset sdílet s někým, kdo nám může věnovat pozornost nebo komu můžeme věnovat pozornost. Odpuštění pak postupuje tím, že odebíráme naše projekce. Dále se vnitřně ptáme osoby, s kterou jsme v konfliktu: „Proč jsi mě napadl?“. To je otázka, kterou kladl Ježíš vojákovi, který ho udeřil během soudu. Tím se začíná měnit naše mysl.

Otevírá se vhled do druhého a pochopení je prohloubeno soucitem. Pouze musíme zachytit okamžik bolesti, zmatek v duši, kříž, který nosí v sobě ten, kdo nám ublížil. Touha po odvetě či ignorace existence druhého pak plodí soucit, kterému říkáme odpuštění našim nepřátelům.

Postní doba je dobrým časem na to, abychom provedli soupis naší historie vztahů, abychom zjistili, zda toto odpuštění potřebujeme. Je to období, kdy zjednodušujeme. Když to tak budeme dělat, pochopíme lépe nás samé ve vztahu s ostatními. A můžeme pak čelit tomu, před čím obvykle utíkáme. Výsledkem je emoční svoboda, lehkost srdce a osvobozené svědomí.