Středa 1. týdne doby postní

Meditace je univerzální moudrostí. Je v srdci všech velkých náboženských tradic jako výzva k rozpoznání pravé povahy lidství. Vyjadřuje radikální vhled do naší základní jednoduchosti. Nejedná se o teorii, ačkoli je kolem ní mnoho systémů a myšlenek. Ale meditace není o zvládnutí složité teorie či o ponoření se do tajemných znalostí. Není spojena s žádným konkrétním systémem víry, přesto můžeme platně hovořit o meditaci hinduistické, buddhistické, židovské, křesťanské a to způsobem, který potvrzuje jak její univerzalitu, tak i rozmanité projevy. S některými výhradami (například oddělení se od konzumerismu) lze hovořit rovněž o světské meditaci.

Meditace, která je praktikována v tomto všeobsáhlém světle, vytváří komunitu víry složenou z lidí s různým vyznáním. Ve světě roztříštěným do partají, které dokonce popírají právo druhé strany na existenci, je meditace trvalou moudrostí nesmírné hodnoty. Rozlišování mezi vírou a vyznáním, které jsou tak často zmatené, nám pomáhá vidět základní společnou půdu, na které stojíme s celým lidstvím.

Na jedné straně je výzvou nezatemňovat tuto moudrost za účelem zvýšení prodeje; na druhou pak, aby to neznělo příliš ezotericky či odborně. Objev, že i děti mohou meditovat, protože mají nerozpoznaný dar vnitřního ticha, na který ti starší už zapomněli, je hlavní výhodou pro každého, kdo chce obecně sdílet dar meditace. Kdo může ignorovat ticho skupiny dětí v hluboké meditaci, jako živé znamení ducha přicházejícího nás učit? Koho se to může nedotknout, kdo nad tím nežasne?

Kontemplativní praxe je něco, co děláme pro své vlastní účely, pro prostou lásku, ne pro odměnu. Jakékoli výhody jsou vedlejšími produkty, které nejsou důvodem k této praxi. Od dětství může připravovat a formovat děti pro vyrovnaný a harmonický život, ve kterém budou připraveni se vyhnout nebezpečí extremismu a závislosti. Je rovněž reformativní pro ty, kteří již ztratili cestu a upadli do nefunkčního, často sebezneužívajícího životního stylu. Kontemplace nás uvádí do rovnováhy. Podporuje nás v životě „via media“, „úzké uličce Ježíšova učení“, která vede ke zdroji života.

Všechny tradice moudrosti potvrzují hodnotu a nezbytnost žití střední cesty. Vyhýbání se extrémům není banálním životem, avšak kultura, jako je ta naše, závislá na stimulantech a na novinkách, tomu věří. Střední cesta mezi extrémy se stává stále ostřejší, je jemným ostřím umírněnosti. Nakonec ostří zmizí úplně, jako „bod“ v matematice, která má sice pozici ale žádnou velikost. Je velmi malý, ale když spadne přes ostří nože střední cesty, stává se velmi velkým a nekonečně se rozšiřujícím.