„O šest dní později bere s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a odvádí je do ústraní na vysokou horu. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šat zbělel jako světlo.“
Vyjeli jsme na horu Proměnění Páně a velmi laskavě jsme soutěžili s ostatními poutníky o autobus. Na zpáteční cestě, když jsme čekali dlouhou dobu na vůz, který nás měl odvézt domů, mé nohy úplně prochladly. Připomnělo mi to chladné větry z mého dětství v Londýně, kdy jsem čekal na autobus, zatímco můj obličej, ruce i nohy úplně ztuhly. Velkolepé lidské tělo je náchylné k mnoha utrpením a omezením. Může být proměněno ve světlo, stát se duhou, vzkříšeno z mrtvých a přesto mít zimnici i bolesti. Může rozkvést a prodloužit svoji živnost a také může smutně selhat.
Zdraví a kondička je na ostří nože, jako lano, ze kterého můžeme velice snadno a rychle spadnout. Poprvé za sto let se délka života ve Velké Británii snižuje (po deseti letech velmi nespravedlivě rozdělené přísnosti) a to až dramaticky mezi ženami v chudších sociálních skupinách. Přesto je lidské tělo se všemi jeho slabostmi stalo posvátným jazykem křesťanské víry stejně jako sanskrt, páli, hebrejština a arabština pro jiné komunity. Latina, řečtina, aramejština nebyly jazykem, do kterého bylo slovo Boží přeloženo v Nazaretě nebo co explodovalo v čirou energii světla na hoře. Bylo to tělo, které zná ledové nohy, pupínky stejně jako extázi.
Svatý Benedikt ve své kapitole o dodržování postní doby a na mnoha dalších místech v Řeholi, popisuje pozornost a disciplínu, úctu a péči, jaké si tělo zaslouží. Na rozdíl od ostatních duchovních učitelů tělo neočerňuje ani mu nenavrhuje utrpení, kterému by mělo být vystaveno, abychom se tak přiblížili k Bohu. Tělo je neustále se měnícím společníkem, nástrojem duchovní cesty. Když s ním budete zacházet špatně, přehnaně shovívavě či příliš drsně, nebude schopno dělat to, k čemu je určeno. Na konci naší cesty zacházíme s naším fyzickým tělem se ctí, protože nám sloužilo tak dobře, jak jen mohlo a protože nyní máme být oděni tělem jiným. Teilhard de Chardin řekl, že duch je žhnoucí hmota.
Když dorazíme na konec postní doby, doufáme, že budeme připraveni vstoupit do tajemství vzkříšení a uvidíme, jak se Ježíšovo tělo projevuje v různých podobách, přičemž jednou z nich jsme my. Proměnění nám připomíná, že i nyní, v této fyzické podobě pozemských nádob, neseme světlo Boží, které nás časem promění v sebe samo.