Sobota po Popeleční středě

V duchu poutě (ať už máme na mysli meditaci či životní výzvy) si opakujeme věci, abychom lépe porozuměli smyslu toho, co si pamatujeme. Přitom si znovu zpřítomňujeme minulost jako rozměr současnosti, ve které se nacházíme. Čas je tedy vklíněný sám do sebe a mír, který v tom cítíme, ukazuje, že jsme alespoň prozatím překonali strach z času, který je v zásadě vždy strachem ze smrti.

Ve snaze následovat Ježíše ve všech aspektech našeho života, jakožto učitele, přítele a ztělesněné pravdy, si vybavujeme klíčové okamžiky jeho života. To není fixace na historického Ježíše a „co by Ježíš udělal, kdyby tu byl“ není ve skutečnosti otázkou víry. Víra říká, že je zde. My si znovu připomínáme historického Ježíše, abychom si byli více vědomi jeho vzkříšené přítomnosti. Tak jsme se cítili jedno ráno, když jsme obnovili naše křestní sliby u řeky Jordán.

Jak Mark Twain hbitě zdůrazňoval, že Jordán není Mississippi. Je to velmi skromná říčka, která má až vysněnou přítomnost v mnoha biblických příbězích, daleko za jejich skutečnou velikost. Podobně i pole Armageddon, které je částí politiky Středního východu za křesťanská práva, kde má proběhnout konečná bitva dobra a zla, až se všichni vrátí do Izraele, má velikost fotbalového hřiště. Když jsem se po mnoha letech vrátil do domu z mého dětství, byl jsem velmi zmaten tím, jak malý byl - skoro jako obří dům pro panenky.

Náboženská představivost musí být pod kontrolou a proto je apofatická modlitba (bez představ) základní askezí ve zdravém náboženství. Skutečnost, že Ježíš byl pokřtěn Janem, se zdá být těžké vysvětlit některým raným křesťanům. Jak může být pokřtěn Mesiáš, Syn Boží? Pro nás je to očividné, když obnovujeme starodávné sliby a skláníme hlavu, abychom si ji nechali polít druhou osobou. Protože my potřebujeme druhé. Takže i Ježíš sklonil svoji hlavu jako my, aby posílil své lidství a ozářil naše.

Fyzická pouť, která je dramatickou formou „lectio“, přináší domů to, co znamená, že se Slovo stalo tělem. Nejde tu jen o sestoupení božského do člověka, ale o zjevení toho, čeho je lidstvo schopno a k čemu je předurčeno. Bůh se stal člověkem, jak nám často opakovali církevní otcové, aby se člověk mohl stát Bohem.

Je očividné, že to nevyžaduje kosmickou bitvu či ničení našich nepřátel ve slavné všednosti Ježíšova života. Ten, v jehož šlépějích kráčíme, znal vesnický život, užíval si společnost přátel a rodiny a šel na svatební hostinu. Význam jeho znamení spočívá v tom, že božství je plně živé v lidských zkušenostech života, od narození až po smrt a ve všem mezi tím.