Odpor skrze nenaplněné potřeby
Je třeba si také uvědomovat způsob, kterým se nás naše ‚ego‘ snaží odstrašit od ticha meditace přehráváním pásek starých citových ‚nenaplněných potřeb‘ s jejich vadnými sebeobrazy. Pokud nebyla naplněna naše potřeba ‚lásky‘, nebo jsme zakusili lásku pouze podmíněnou – lásku jako odměnu za dobré chování – může být pro nás těžké si představit, že Bůh, který je láska nepodmíněná, je zde také pro nás. ‚Ego‘ se nám vysmívá: Víš, že nejsi lásky-hodný! Nejsi dost dobrý! Toto je pro druhé, ne pro tebe! Meditace je založena na láskyplném vztahu víry a důvěry s Bohem. Náš pocit nehodnosti může udělat vstup do tohoto vztahu velmi náročným.
Pokud nebyla naplněna naše potřeba ‚bezpečí‘, může nás to vést k nutkání ovládat zážitek meditace. Bojíme se, že nebudeme mít věci pod kontrolou – kontrola znamená jistotu – a proto ‚ego‘ hraje na tuto speciální slabost: Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Nebudeš to mít pod kontrolou! Nebojíš se ? ‚Nechat jít,‘ které vyžaduje meditace, může tedy být zpočátku neuvěřitelně ohrožující a může způsobovat pocit paniky. Přijetí faktu, že jsme v láskyplném objetí Boha v bezpečí, vyžaduje kvantový skok víry.
Je-li naší hnací silou potřeba ‚ocenění‘, nutící nás dát nemírný důraz na status a reputaci, pak uvažování o čemsi ‚neortodoxním‘ ba dokonce ‚proti-kulturním‘ jako je meditace, se nemusí hodit k opravdové potřebě být přijímán a respektován.
Pokud jsme se necítili doceněni, protože se vzorec našeho raného života vyznačoval přehlížením a nebyli jsme tázáni na názor, nebo jsme nebyli bráni vážně, pak je skutečným problémem důvěřovat svému vnitřnímu hlasu, svému přesvědčení.
Cestou kupředu je připomenout si, že všechny tyto emoce jsou založeny na našich podmíněných postojích utvořených v minulosti. Můžeme se tedy učit tyto pásky vypínat a nenaslouchat těmto zastaralým a falešným poselstvím ‚ega‘. Naší mantrou by mohlo být: ‚To bylo tehdy, tohle je dnes!‘
Touha zakoušet skutečnost pod povrchovým já tedy nepřichází od ‚ega‘. Je to hlubší nevědomý aspekt našeho vědomí, našeho ‚já‘, které je přitažlivou silou. Tíhnutí našeho hlubšího ‚já‘ nás vede k hledání pravého smyslu nad každodenní skutečností ‚ega‘: „Mezi všemi mými pacienty ve druhé polovině života, tedy nad 35 let nebyl ani jeden, jehož problém by v podstatě nebyl problémem nalezení náboženského pohledu na život.“ (C.G. Jung - ‚Moderní člověk hledá duši‘) Jung pracoval s lidmi, když se problémy rozvinuly do neuróz, a přece je jeho výrok pravdivý i pro nás všechny. Když si uvědomíme, že nějakou dobu trvá, než se neurózy stanou natolik ochromujícími, aby potřebovaly hledat léčení, pak je toto vědomí nedostatku duchovních hodnot mnohem rozšířenější, než bychom mohli předpokládat. Jung mluvil o ‚náboženském výhledu‘ kvůli době v níž žil. To, s čím se setkáváme dnes, je spíše duchovním hladem, který je naší odpovědí na lásku Boha neuvědomovaně nás přitahující a motivující.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 46