Co jsou naši démoni?

Dívali jsme se na Evagriovo rozdělení duchovního života mezi ‚praxis‘ a ‚theoria‘. Nyní se na delší chvíli zaměřme na ‚praxis‘. Nesmíme zapomenout, že náš duchovní růst záleží jak na milosti, a stejně tak i na úsilí. Milost byla pro Evagria prvořadá, ale úsilí bylo rovněž důležité. Ve své nauce, kterou je třeba vnímat v souvislostech jeho doby – čtvrtého století po Kristu –  kdy byla víra v andělské a démonické mocnosti velmi silná – spočívalo prvořadé úsilí v ‚bitvě‘ s ‚démony‘. ‚Démoni‘ se chápali jako působící proti lidským námahám a jako rozhodnuti zabránit nám v dosažení osvobození: „Když démoni vidí, že jsi opravdu v modlitbě horlivý, podsouvají do tvé mysli jisté věci, a dělají dojem, že jsou zde naléhavé záležitosti vyžadující pozornost.“ Tyto myšlenky modlitbu účinně přerušují. V tomto zápase nejsme ovšem sami – Boží milost skrze anděly je zde, aby lidem pomohla a skrze náhled jim ukázala opravdový smysl života: „Když se modlíš ve vší pravdě, dojdeš ke hlubokému pocitu důvěry. Pak s tebou budou kráčet andělé a osvětlí ti smysl stvořených věcí.“

                  
Evagrius zdůrazňoval, že ‚démoni‘ se ukazují v myšlenkách. Nyní můžeme dávat ‚démonům‘ jiná jména: ‚stín‘ podle myšlenek C G Junga, mluvíme však o stejných negativních silách v našem osobním nevědomí zapřičiněných naším strachem z nepřežití. Utvářejí naše myšlenky, tvarují naše emoce a určují naše činy. Už nemluvíme o ‚boji s démony‘, je pro nás však také důležité chápat a uznávat svoje ‚démony‘. Protože to může být bolestivý proces, je snadné vidět, proč se to považovalo za zápas.

Jak jsme viděli v dopise předcházejícím, rodíme se jako křehké lidské bytosti s jistými vrozenými potřebami k zajištění našeho přežití: bezpečí, láska, ocenění, moc, ovládání a potěšení. Jsou to Bohem dané opodstatněné potřeby, které nám umožňují přežít v prostředí jím pro nás stvořeném. Z hlediska dětského chápání událostí nejsou některé potřeby přežití našimi rodiči nebo opatrovníky uspokojeny úplně dostatečně. Toto vnímání se stává naší zraněností a může se proměnit v ‚démonickou‘ sílu, která nevědomě ovlivňuje naše jednání a život a může nás na duchovní cestě zastavit. Jako kojenci, batolata a malé děti jsme tyto základní potřeby nemohli uspokojit sami; záviseli jsme v tom na ostatních. Pak se stane návykem snaha po naplnění těchto potřeb, zvláště těch neuspokojených, mimo nás samých. Pokud nejsme fyzicky či mentálně postiženi, jako dospělí jsme dobře schopni přežít na vlastních zásluhách. A přece se stále díváme po naplnění těchto potřeb přežití kamsi mimo sebe. Zapomněli jsme, že zraněné je ego, nikoli naše pravé ‚já‘. Když si skrze modlitbu/meditaci uvědomíme svoje pravé ‚já‘, uvědomujeme si také, že na té úrovni jsme milováni, v bezpečí, oceňováni, nezraněni nýbrž celiství. Toto zjištění pak zase uzdravuje naše zraněné ego a činí nás celistvými a řečeno slovy Ježíšovými ‚naplno živými‘.
                             
Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 40