4. týden adventní
Co je tak mimořádného na Narození Páně, je jeho obyčejnost – když necháme stranou anděly a návštěvu tří králů, jež lze považovat za symbolické doplňky. Oni však symbolizují, jak je úžasný tento nový člen lidského druhu – jeden z těch, kteří ospravedlňují to, že se nazýváme homo sapiens. Ale zázrak září v tom obyčejném, jako svit vánočního stromu, když vejdete do potemnělého obývacího pokoje.
Ježíš nepocházel z rodiny postižené chudobou, ani z královské rodiny či z nějaké elity, ale z řemeslné třídy. Že někdo nenašel ubytování ve městě, kde se konala konference, se stalo i mnoha dalším. Narodil se v jeslích, což by mohlo znamenat „místo pro ovce“. Pozdější autoři to popisují jako jeskyni. Jeskyně jsou prastaré symboly střetnutí s Bohem. Órigenés si myslel, že by to mohla být jeskyně, kde se chovaly ovce, možná staré místo boha Tammuz, patrona pastýřů. Ať už jsou fakta jakákoli, pastýři jsou silně symbolický obraz. Ježíš sám se později nazývá „dobrým pastýřem“ a jeho nejstarší umělecké ztvárnění je coby mladý pastýř nesoucí ztracenou ovci (ve skutečnosti kozu) přes své rameno. Ačkoli ve staré Izraeli, když se kočovalo, měli pastýři dobrou pověst, tak v Ježíšově době byli opovrhovanou třídou. Z okolností jeho narození vyplývá, že Ježíš byl stejně tak schopný zvládnout i bohaté a mocné, ale byl přednostně obrácen k chudým a k lidem na okraji společnosti.
Věčné Slovo, které se stalo tělem v Betlémské jeskyni se rovněž formuje v nás samých skrze každodenní život. Všechno co děláme, myslíme, říkáme, vše co se nám děje a vyvolává reakci, ať už vědomou či jinou, má vliv na tuto formaci. Sv. Pavel jako duchovní vůdce svých komunit, zakoušel tuto bolest zrození vyjádřenou: „dokud ve vás nebude utvořen Kristus“ (Gal 4:19). Je to rození, vtělení Božího jáství, které se děje v nejhlubší části nás samých; a přesto je pociťováno těmi, s kterými žijeme, obzvláště s těmi, kteří se o nás obzvláště zajímají – stejně jako my o ně. To je zkušenost obojího – jak osobní intimity, tak i komunity.
Bratr Lawrence, karmelitánský laický bratr v rušném Pařížském klášteře v 17. století, byl známý svou hloubkou prožívání Boží přítomnosti. Úplně to z něj vyzařovalo a vedlo to ostatní k tomu, aby se probudili. Každý den musel chodit na trh a smlouvat cenu potravin a dohlížet na rušnou kuchyni. A právě tam cítil tuto přítomnost víc než v kostele. Neustálý pocit přítomnosti Krista je cílem meditace i adventu, který nyní vrcholí v období Vánoc.
Poselství zní: nestávejte se příliš zbožnými, sebevědomými, uměle elitářskými, když jde o vaše vědomé prožívání zrození Slova. Bratr Lawrence pochopil úžasné zjevení Boha v tom obyčejném a to znamená, že se nemusíme stát svatě vyhlížejícími lidmi, ale prostě sami sebou: „V tomto směru bychom se měli neustále snažit, abychom dělali všechny naše činy, jako by se jednalo o malé činy spolu s Bohem; ale nesmí být probírány a rozebírány, musí přirozeně vycházet z čirosti a prostoty srdce.“
Když se slovo ztělesňuje v našich tělech, myslích, pocitech a ve všech našich vztazích, stále víc se to, kým jsme, ztělesňuje v tomto Slovu. A to je samozřejmě hlavní důvod, proč říkáme „veselé Vánoce“ a ne „veselé dny volna“. Tak veselé Vánoce!
Laurence Freeman