Konání a bytí

Kontemplace nás vede k tomu, abychom vše viděli v celkových souvislostech. Pokud však není doprovázena činností, nejsme ještě úplní. Příběh o Martě a Marii v Lukášově evangeliu (Lk 10,32-42) osvětluje důležitost propojení konání a bytí, vztahu mezi činností a kontemplací. Marta představuje aktivní a zaměstnaný život, který všichni každodenně žijeme, s jeho požadavky práce, přátelství a pohostinnosti. Kdo se necítil podrážděn druhými naslouchajícími oblíbenému hostovi nebo při meditaci, a kdo místo aby se mohl připojit, musí nést břemeno přípravy jídla sdíleného s ostatními? Marie je kontemplativní součástí našeho bytí, meditace, hlubokého naslouchání Kristu v modlitbě nebo setkávání se s ním v pečlivé četbě Písma, Lectio Divina.

Svým způsobem tenhle příběh symbolizuje to, kým jsme. Akce a kontemplace jsou dvěma stranami našeho bytí. Jsme Martou i Marií. Když toho máme moc a reptáme, že není čas na meditaci, pak převládá Marta. Když kontemplujeme a přitom se vzdáváme svého zaměstnání a celkově se oddáme modlitbě/meditaci a hlubokému naslouchání, pak chceme být pouze Marií. Je zde však potřeba rovnováhy: nemůžeme být pouze jednou, nebo pouze druhou. I když žijeme ve společenství, jak zdůrazňuje řehole sv. Benedikta, jsme oběma: ať je čas k modlitbě a čas k práci - ‚ora et labora‘.

Marta dělá důležitou práci, vše připravuje k jídlu, jež má být sdíleno. Avšak tím, že na to rozmrzele zaměřuje pozornost, ztrácí výhled na druhou polovinu své duše, hluboce naslouchající a pozornou Marii. Ježíš ji na to upozorňuje: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. (Lk 10,41).
Občas to děláme všichni. Kdybychom tak jenom mohli dělat to, co je třeba, z uvědomění svého hlubokého středu, kde přebývá soucit s druhými. To, co v nás reptá, je naše ‚ego‘ potřebující ocenění, jež potřebuje být chváleno a obviňuje druhé. Je třeba přijetí a propojení obou částí našeho bytí: musíme být někdy Martou, ale jindy můžeme být také Marií. V Ježíšově životě vidíme tuto nádhernou rovnováhu činnosti a kontemplace. Putuje naší krajinou, káže a uzdravuje, a přece slyšíme, že se utíká na klidné místo k tichu a k modlitbě: „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu.“ Lk 6,12

Větší díl života dnešní církve se zaměřuje na Martin aspekt našeho bytí a někteří i zapomněli na práci, za kterou je Marie Ježíšem pochválena. Je zde konání, péče o druhé, mluvení a hlasitá modlitba chvály, adorace, proseb, přímluv, díkůvzdání a liturgická modlitba – to vše jsou důležité a oprávněné cesty modlitby. Mariina práce, tichá modlitba, hluboké naslouchání – kontemplace – je přenechána několika řeholním sestrám a mnichům přitahovaným k tomuto způsobu bytí. Životním povoláním Johna Maina, ve kterém pokračuje Laurence Freeman, bylo namáhat se a propojit obyčejné křesťany s dávno vytvořenou tradicí kontemplativní modlitby vracející se k Ježíšově nauce. V roce 2007 obdrželo Světové společenství křesťanské meditace kanonické uznání z Vatikánu jako Ekumenická kontemplativní komunita, uznávající důležitost Mariiny práce.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 30