Láska k bližnímu
Pouštní otcové a matky považovali za zásadní pro život v přítomnosti Krista mezilidské vztahy: Abba Jan Trpaslík řekl: „Dům se nestaví tak, že se začíná nahoře a postupuje se dolů. Nejprve musíš začít se základy, aby ses dostal nahoru.“ Řekli mu: „Co tenhle výrok znamená?“ On řekl: „Základem je náš bližní, kterého musíme získat a to je místo počátku. Neboť všechna Kristova přikázání závisejí na tomto.“
V našem současném světě většina z nás snad ztratila ze zřetele tento důležitý základ našeho života. Máme sklon žít tak, jako bychom byli nezávislými předměty přetahujícími se o postavení. Je zajímavé, jak v současnosti někteří vědci ukazují náš měnící se pohled na skutečnost. Už od počátku výzkumy kvantových vědců dokázaly, že elektrony jsou v neustálém pohybu – nejen neustále interagují s ostatními částicemi, ale také s nesmírným oceánem energie, který vše podepírá. Existence tohoto spojujícího principu, této energetické síly nazývané pole bodu nula byla ignorována jako nedůležitá pro praktické aplikace kvantové vědy, a byla z rovnic vynechávána. Vědci zajímající se o filozofické důsledky kvantové teorie, k ní přitahují pozornost. Objev tohoto kvantového pole představuje definitivní důkaz, že jsme všichni zcela propojeni a jsme spolu s našimi spřátelenými lidskými bytostmi součástí pavučiny života s celým stvořením a vesmírem, protože i my jsme složeni z atomů a jejich zásadních stavebních prvků – elektronů. I my jsme balíčky kvantové energie, propojeni a ve výměně informací s tímto mořem energie.
Není to skutečnost pouze na úrovni energie, ale silně se to dotýká i vědomí. David Bohm, přední kvantový fyzik řekl: „Ve velké hloubce je vědomí lidstva jedno.“ Náš pocit oddělenosti je iluzí, byť silnou. Je to však stále pouze iluze vytvořená egem a jejím obvodem levé hemisféry mozku zaměřeným na přežití. Jsme propojenými smysluplnými součástmi celku.
Pokud tuto myšlenku opravdu vezmeme vážně, změnila by celý náš přístup k lidské rodině i k naší planetě. Cokoli konáme, má dopad na celek. Co se děje ostatním, děje se i nám. Musíme odejmout zaměření ze sebe a meditace je k tomu klíčovou disciplínou.
Díky svému životu kontemplativní modlitby, si byli pouštní mniši zkušenostně vědomi této vzájemné propojení a nejvyšší ctností pro ně bylo prázdno od sebe sama, všech našich osobních tužeb, vedoucí k sebe-darující lásce, v následování kroků Krista: „Sv. Antonín se modlil k Pánu, aby mu ukázal, komu se podobá. Bůh mu dal pochopit, že ještě nedosáhl úrovně jistého alexandrijského ševce. Antonín opustil poušť, šel k ševci a ptal se jej, jak žije. Jeho odpovědí bylo to, že dává třetinu svého příjmu církvi, druhou třetinu chudým a zbytek si nechává pro sebe. To se nezdálo Antonínovi nijak mimořádné, vždyť on sám daroval všechen svůj majetek a v poušti žil životem naprosté chudoby. Nebylo to tedy nic, v čem by spočívala nadřazenost toho člověka. Antonín mu řekl: ‚Sám Pán mě poslal, abych viděl, jak žiješ.‘ Pokorný řemeslník, který sv. Antonína uctíval, mu pak řekl tajemství své duše: ‚Nedělám nic zvláštního. Jenom se při práci dívám na všechny kolemjdoucí a říkám: ‚Kéž jsou spaseni, já a jenom já zahynu.“
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 28