Hněv

Pouštní otcové, matky a mystikové všech dob poukazují na to, že věrná a odevzdaná praxe jednostranné pozornosti v meditaci/modlitbě vede k širšímu uvědomění. Začíná ovšem větší pozorností vůči svému zraněnému ego a způsobu, jak jeho výchovné ovlivnění blokuje naše duchovní uvědomění přítomnosti Krista. Zjišťujeme, jak je naše odpověď vůči emočnímu podnětu automatická. Navíc často zapomínáme, že příčina je v nás:

Jeden bratr byl v komunitě nepokojný a často byl puzen k hněvu. Řekl si tedy: „Půjdu a budu žít někde o samotě. A protože nebudu moci s nikým mluvit a nikomu naslouchat, budu klidný a můj vášnivý hněv ustane.“ Vyšel a žil sám v jeskyni. Jednou ale naplnil svoji konvici vodou a postavil ji na zem. Náhle konvice spadla. Naplnil ji znovu a spadla opět. Pak se to stalo potřetí a on v zuřivosti chytil konvici a roztřískal ji. Když se vrátil ke smyslům, věděl, že se mu vysmíval démon hněvu a řekl: „vrátím se do svého společenství. Ať žiješ kdekoli, potřebuješ úsilí, trpělivost a především Boží pomoc.“

Tento příběh nás poučuje, jak je zásadní pozornost vůči našim návykovým reakcím a jak jsou v tomto ohledu důležité naše samota a jednání s druhými. Bez milosti a ticha pravidelných období meditace bychom neslyšeli niterný intuitivní hlas svého ‚já‘ které nám dopřává náhledy do výchovou podmíněných kořenů našeho současného jednání. Uvědomujeme si skutečnost, že tyto slepé odpovědi byly určeny v konkrétním čase a na konkrétním místě a už často nejsou důležité. Postoj odstupu od chování našeho ‚ego‘, stát lehce opodál, vytváří prostor mezi pohnutkou a odpovědí, prostor v němž si člověk může zvolit, jak reagovat. To je skutečná svoboda. Můžeme prolomit tuto opakovanou nevyhnutelnost svého jednání, ustálená šablona se může uvolnit, návykové obranné struktury se mohou odejmout a umožní se svobodná tvořivá odpověď.

Jako ten mnich v příběhu je naší nejsilnější návykovou reakcí často hněv nebo druhá strana téže mince – deprese. Odráží se to v detailní nauce z pouštní tradice o ‚démonovi hněvu‘. Pouštní mniši přicházeli na to, že jedním způsobem zacházení s automatickou hněvivou odpovědí na urážky od druhých je ctnost pokory. Připomíná mi to příběh z prostředí zenu: „Poustevník žijící v lese blízko vesnice byl jednoho dne konfrontován rozhněvaným zástupem vesničanů a ti jej obvinili, že přivedl mladou dívku do jiného stavu. Jediné co řekl, bylo „Je to tak?“ Ujal se mladé dívky a staral se o ni. Uplynul nějaký čas, mladá dívka se vrátila zpět do vesnice a svým rodičům přiznala, že lhala. Syn jejich souseda, kterého milovala, byl otcem. Vesničané se vrátili k poustevníkovi, hluboce se omlouvali a vyprávěli mu, jak to bylo. Jediné, co řekl, bylo: „Je to tak?“

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 18