Úvaha Laurence Freemana k úmrtí Jeana Vaniera (+7. 5. 2019)

Svět s těžkým srdcem čelí skutečnosti Jeanovy nepřítomnosti. Svět nám přijde jako osiřelé místo, protože zoufale cítíme v našem tak často tvrdém světě potřebu ducha tak jemného, jako byl jeho. Ale když se něco dotkne našeho srdce takovýmto bolestným způsobem, probudí to v nás naši lidskou schopnost lásky a moudrosti. Po desítky let a napříč světadíly byly jeho život, slova, aktivity a jeho způsob pohledu na nás, kdy nás viděl, důvodem tohoto probuzení. Takže smutek ano, ale zároveň počátek vzkříšení ve smyslu vděčnosti. Protože takový dar umřít nemůže.

Ve světě uchváceném a ošáleném materialismem a mechaničností geniálnost Jeana spočívala v tom, že ukázal neporazitelnou sílu slabosti, ve které spočívá skutečná posvátnost; ne v pompéznosti a proslulosti, ale na základě toho, že se potkáváme v pravdě a pokoře. Jako jeho učitel Ježíš mluvil i on s autoritou, byl si vědom všech sil a situací, které pracují v člověku, ale zdržoval se soudu. Vidět vše a nesoudit je známkou svatosti, stejně tak u Boha jako u nás.

Vůdčí zásadou Jeanova života bylo prosté pochopení, kterému jej naučili ti nejzranitelnější členové společnosti - že je potřeba milovat a být milován. Zapomenout na to znamená oslabit naši lidskost. Je to naše největší zranitelnost a naše největší síla v každodenním životě a po celý náš život. Tuto potřebu nikdy neztrácíme, jak u nás tak u Boha.

V úterý ráno na naší každodenní schůzce nově se tvořící komunity v Bonnevaux, jsem sdílel s ostatními tu smutnou zprávu o Jeanově úmrtí. Chvíli jsme setrvali v tichu, než jsme se znovu dali do práce. Když jsem se procházel venku ve svěžím ranním vzduchu pod jasnou jarní oblohou pocítil jsem, jak se Jeanův duch osvobodil ze smrtelnosti, která jej učila o Bohu. A pomyslel jsem si s přívalem důvěry, která byla větší než smutek, jak se jeho duch bude vznášet. Bude růst v prostředí připraveném, ale ještě nenaplněném, duchem Ježíše, jeho životního mistra a přítele.

Vždy na mě dělala velký dojem Jeanova vášnivá vnímavost a zároveň nedostatek sentimentálnosti - způsob jakým dával přednost tomu lidskému a zároveň věděl, že je potřebná organizace. Radil naší komunitě a doprovázel ji po třicet let. Přispíval ji nejen svou moudrostí a péčí, ale i svým praktickým smyslem pro organizaci. Když jsem se ho zeptal, jestli si myslí, zda se máme pustit do projektu našeho nového mezinárodního centra, řekl, že si je jistý, že bychom měli. Zeptal jsem se „ve Francii?“ a on odpověděl „ano“. A připojil „dejte si záležet na tom, aby to bylo krásné“.

Na svém druhém Semináři Johna Maina v roce 2016 Jean přispíval na dálku z Trosly. My teď budeme zde v Bonnevaux znovu poslouchat jeho přednášky. Byl jsem tehdy pohnut jeho vhledem do propojení vizí obou komunit - Archy a Světového společenství pro křesťanskou meditaci. Na základě vize Archy chápal, že ani meditace není záležitostí soběstačnosti, ale vzájemné závislosti, že není o „nadlidství“, ale o plném lidství. Modlím se, aby obě naše komunity, které chtějí poukázat na lidskou kapacitu pro lásku a prostou laskavost, byly nadále vedeny jeho duchem, který nás teď obklopuje, a aby se stávaly sobě ještě bližšími.