Modli se a pracuj

Práce a modlitba byly způsobem, který doporučovali pouštní otcové a matky, aby člověk dosáhl neustálé modlitby: „Nepřetržitě se modlí ten, kdo kombinuje modlitbu s nezbytnými povinnostmi a nezbytné povinnosti s modlitbou. Jedině takto můžeme nalézt uskutečnění naplnění příkazu modlit se neustále. Spočívá to v pohledu na celek křesťanské existence jako jedné velké modlitby. To, co jsme si zvykli nazývat modlitbou, je jen její součástí.“ (Origenes - ‚O modlitbě‘)

Je důležité si připomenout, že v egyptské poušti, i v klášterech byli mniši úplně soběstační. Mniši a mnišky pěstovali svoje vlastní jídlo, starali se o budovy, zdraví a blahobyt bratří a sester a laického společenství, jež je obklopovalo. Pouštní otcové a matky také pracovali na živobytí: vyráběli provazy, splétali rohože a košíky, vyráběli sandály, které se pak prodávaly na trhu, aby mohli nakoupit nezbytnosti pro život. Někteří pracovali na polích úrodného nilského údolí jako nádeníci, nebo byli zapojeni do splétání rákosí. I hosté byli zapojováni do práce po týdenní době volna. Neměli rádi ty, kdo používali modlitbu jako výmluvu, aby nepracovali:

„Někteří mniši přišli navštívit Abba Luciuse a řekli mu: ‚Nepracujeme rukama; posloucháme Pavlův příkaz a modlíme se bez ustání‘. Stařec řekl: ‚Jíte a spíte?‘ řekli: ‚Ano‘. Řekl: ‚Kdo se za vás modlí, když spíte? Promiňte, bratři, ale nepraktikujete to, co hlásáte. Ukážu vám, jak se modlím bez ustání a přesto pracuji rukama. S Boží pomocí nasbírám pár palmových listů, posadím se, splétám je a přitom říkám: ‚Smiluj se nade mnou Bože, pro své velké slitování, dle svého velkého milosrdenství zahlaď moje viny.‘ Ptal se jich: ‚Je to modlitba, nebo ne?‘ Řekli: ‚Ano, je.‘ Pak pokračoval: ‚Když jsem celý den pracoval a v srdci se modlil, vydělal jsem asi šestnáct halířů. Z toho dva dávám před svoje dveře a za zbytek si kupuji jídlo. Ten, kdo najde dvě mince přede dveřmi, se za mě modlí, když jím a spím. A tak se s pomocí Boží modlím bez ustání.‘

Každý z nás v moderním světě může kombinovat práci a modlitbu díky meditaci vedoucí k neustálé modlitbě: „Obvykle začínáme říkáním mantry...ale jak postupujeme… zjišťujeme, že je potřeba méně námahy k vytrvalosti v jejím odříkávaní po dobu naší meditace. Pak se zdá, že už ji ani tak neodříkáváme ve své mysli, jako spíše rozezníváme ve svém srdci…. Právě v tomto okamžiku naše meditace opravdu začala… místo abychom mantru odříkávali nebo rozeznívali, začínáme jí naslouchat, obaleni stále se prohlubující pozorností.“ (John Main ‚Slovo do ticha‘)
Od té doby i mimo naši dobu k meditaci jsme se vědomi, že mantra v našem bytí zní. Když v noci vstáváme, je tam. Je to naše kotva uprostřed bouří života.

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 5