Květná neděle

Lukáš 22,14 – 23,56

Já jsem ale mezi vámi jako ten, který slouží.

Příběh začíná triumfálním příjezdem a končí totálním odmítnutím a nezdarem. Mezi začátkem a koncem dochází k velkému rozplétání příběhu. Jde o opakující se schéma v životě, které máme tendenci ignorovat. Úspěch, dovršení a spokojenost přicházejí s určitým půvabem, který bychom nečekali, a naplní nás potěšením a vděčností. Neexistuje nic báječnějšího než dar vděčnosti. Místo toho, abychom požadovali nebo si představovali, pouze přijímáme.

Ale než si tu vděčnost plně vychutnáme, kolo se otočí. Obvykle jsme překvapeni novým vývojem událostí a oslavné pocity jsou nahrazeny úzkostí nebo hněvem. Veselící dav se rozptýlí a rozvášněný dav se valí dopředu s jediným úmyslem - ublížit nám tím, že nás zbaví schopnosti být vděční.

Meditace a osobní kázeň nám jistě pomáhají v určitém nadhledu, takže můžeme být lépe připraveni na to, že dar nedávno obdržený je zanedlouho poškozen. Ale meditace nebo asketismus problémy neřeší, a ani je neodvracejí. Jenom nás vedou k setkání s tajemstvím, které je opakováním známého schématu, a které můžeme přesáhnout pouze tím, že jím projdeme. Dnes jsem viděl fotografii, která se objevila ve všech médiích – první obrázek černé díry, který byl pořízen v nepředstavitelně vzdálené galaxii nazvané M87. Má černé centrum, hranici horizontu události, za kterou černé díře neunikne ani světlo, a je obklopena prstencem jasného veselého světla. Koexistence – či následnost – protikladů se zdá býti nedílnou součástí podstaty všeho. Zjevně život a smrt nemohou existovat jeden bez druhého.

Toto tajemství by nás v lidském vědomí rozdrtilo, stejně jako by nás pohltila černá díra, nebýt zázraku ducha služby. Dávání sebe sama je jediným způsobem jak přežít na horské dráze života. Ježíš, podobně jako úspěšný politický kandidát, vjel triumfálně do Jeruzaléma. Davy, zpité úspěchem, ho zbožňují. On ale zůstává střízlivý, odpoutaný od toho všeho.

Před tím, než byl pohlcen černou dírou v Getsemanských zahradách, oslavil Ježíš poslední jídlo se svými přáteli, mezi kterými, jak Ježíš věděl, byl i ten, který ho postrčí přes okraj. Nálada nebyla chmurná, vážná ale byla. John Main říkal, že vážnost vede k radosti. Atmosféra večera byla překvapivá a byla nastavena vůdcem skupiny, který byl vždy mužem pro ostatní a který bude do konce sloužit i těm, kteří jej zradili. Služba odhaluje jiný druh vděčnosti, který nemůže být vymazán svým protějškem.

Laurence Freeman, OSB