Pondělí v pátém týdnu postní doby

Jan 8, 12-20

… vím, odkud jsem přišel a kam jdu.

Mnoho lidí dnes žije ve vztazích na dálku. Kvůli práci nebo jiným ztěžujícím faktorům píší esemesky, skypují nebo s někým několikrát za den telefonují. Dlouhá nepřítomnost buď může oslabit a podkopat vztahy nebo je může posílit a učinit zralejšími. Pro každý vztah existuje optimální vzdálenost. Tato ohnisková vzdálenost, při které ‚se vidíme‘, není konstantou. Přizpůsobuje se podmínkám. Pro milující lidi je skutečně těžké, jsou-li odděleni. Jeden druhého postrádá; ale občas je to ‚užitečné‘, jak mi kdysi řekla jedna blízká osoba.

Způsoby, jak žít ve vztazích, byly radikálně ovlivněny technologiemi, globalizací a internetem. Láska sama se nezměnila; ale ona roste pomocí forem a zvyků, a to zejména v jejích raných fázích a v dětství. Dítě se může nadchnout pro skypování s rodičem, který je často nepřítomen, a proto se ozve ze vzdáleného letiště, aby popřál dobrou noc, ale není to totéž, jako kdyby byl každý večer doma.

V těchto úvahách jsem se často vracel k různým dimenzím reality. Stále zdůrazňuji kontemplativní dimenzi, protože cítím, že je v naší uspěchané a roztříštěné globální kultuře oslabena a často ignorována, ale přitom podstatná pro vyvažování odlidšťujících aspektů dnešního života ‚na síti‘. Být neustále online, dostupný, s okamžitou odpovědností a s nedostatkem času pro uvažování a zvažování má svá nebezpečí stejně jako pozitivní aspekty. A může se z toho stát i závislost. Pro meditující, jako pro kohokoliv jiného, není lehké vypnout telefon. Oni však mohou lépe porozumět potřebě pravidelně to dělat. Lidé často říkají, že chtějí ‚z toho všeho na chvíli vypadnout‘. Ale když nastane příležitost, hledají si výmluvu, proč to neudělat. Pokud zapomeneme žít v kontemplativní dimenzi – v klidu, tichu, jednoduše a v přítomnosti – riskujeme, že ztratíme všechno, co jsme díky technologiím a společenskému pokroku získali.

Nejvzdálenější ze všech vztahů je ten s Bohem, pokud žijeme výlučně ve třech dimenzích prostoru a v čase. V kostele s ním‚skypujeme‘ a snažíme se vmáčknout další chvíle s ním do našeho nabitého programu. Bůh se nám takto zdá vždy vzdálený a asi tak skutečný, jako je imaginární přítel dítěte. Pro nevěřící toto dokazuje, že Bůh je lidský výtvor, berlička, droga, další zdroj falešné útěchy, a ne samotné Bytí a vědomí.

Síla, která otvírá novou dimenzi skutečnosti, je láska. (Meditace je práce lásky.) Pro partnery v různých časových zónách a na odlehlých místech je to láska, která ukazuje, že jsou vždy jeden pro druhého přítomni.

A toto nás přivádí blíže k účelu Postní doby, tedy rozumět lépe Otci. A chápat, proč meditace otevírá nové dimenze skutečnosti.

Laurence Freeman, OSB