Středa ve čtvrtém týdnu postní doby

Jan 5, 17-30

… protože nehledám svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal.

Zaměření na druhého je těžším cílem než sebestřednost. Všem je nám bližší sebestředný stav mysli, i když jsme obyčejně připravenější obvinit z něj druhého, než abychom jej viděli v nás. Jádrem všech moudrých učení a základní dynamikou samotné meditace je pravý opak sebestřednosti.

Pravdu, že náš život je plnější a pravdivější, když se orientujeme více na druhé než na naše vlastní zájmy, je těžké praktikovat. Nicméně, krůček za krůčkem a s mnoha selháními, tak jak nová orientace naší mysli, našich citů a naší motivace nás posunuje novým směrem, objevujeme novou formu štěstí. Vynořuje se nový smysl života. Správně pochopená meditace tuto změnu mysli plně integruje, tak jak se učíme odvracet pozornost od sebe samých.

Nejprve, a po nějakou dobu, se zdá, že si razíme cestu proti silnému protivětru. Pozornost se často vrací k myšlenkám, plánům a vzpomínkám, které se pomocí opakování mantry snažíme odsunout stranou. Mysl, podobně jako doma trénované štěně, stále opakuje stejnou chybu. Nechce to sílu ani trest, ale velkou trpělivost, která odpovídá lásce, kterou k němu cítíme. Aktuální obavy spolu se starými známými úzkostmi se stále vracejí a kladou požadavky na naši pozornost. Zdá se dobře zdůvodnitelné, že bychom čas nejužitečněji strávili, kdybychom se věnovali analýze a řešení našich problémů. Brzy ale vidíme, že pokud se nenaučíme umění nasměrovat naší pozornost, pak každá myšlenka nebo plán, dokonce i ty, které se týkají dobra druhých, jsou rychle uneseny naší sebestředností. Mantra jemně ale důsledně přeškoluje naši mysl na vyšší úroveň pozornosti zaměřené na druhé, která přináší pravý prospěch nám a všemu, co děláme.

Je to dobrá práce, protože probouzí to nejlepší v nás a přináší prospěch ostatním. Právě trénink našich meditačních sezení přináší ovoce v celém rozsahu našich vědomých aktivit, ale také i proměňuje naše podvědomé zvyklosti a pocity.

Tak se objevuje nový horizont. Vidíme vrozený mravní pořádek skutečnosti, esenciální dobro vesmíru, který je sám nejvyšší dobrou prací. To se odráží v našem citu pro konzistentnost – ve věrnosti, spravedlnosti, pravdě a laskavosti – ve všem, co se nás týká, v těle, mysli a řeči. Dokonce, když poznáváme důsledky našich slov a akcí a vidíme naše odpovědnosti tak, jak jsou, cítíme, že se neřídíme pouze naší vlastní vůlí. Ve vesmíru existuje vůle, která souvisí se samým zaměřením na druhé a je součástí podstaty skutečnosti. Lao Tse ji nazýval Cestou. Ježíš ji znal jako Otce.

Laurence Freeman, OSB