Autentický křesťanský způsob modlitby

Často když lidem říkáme, že meditujeme v křesťanské tradici, hledí na nás s údivem. Křesťanská meditace – to existuje? Když jim řekneme, že v raných staletích našeho letopočtu byla nedílnou součástí bohoslužby křesťanů, jejich nevíra vyroste do opovržení: „Kdyby tomu tak bylo, proč jsem o tom v kostele neslyšel?,“ protestují. Pak můžeme jemně vysvětlit, že z náboženských, politických a sociálních důvodů je to způsob modlitby, který byl na latinském západě od šestého století zapomenut. V tom období jsme vstoupili do ‚doby temna‘, a tehdy byla římská říše obléhána a nakonec zabrána germánskými kočovnými kmeny. Ve východním křesťanství tento způsob modlitby naopak přežil až do současnosti ve formě ‚Ježíšovy modlitby‘.

Kde je však důkaz, že Ježíš meditoval, nebo že tento způsob modlitby doporučoval? Bohužel v Písmu není zvláštní místo na které můžeme ukázat, kde se výslovně říká, že Ježíš meditoval opakováním fráze. Slovo ‚Abba‘ bylo často na jeho rtech a víme, že doporučoval modlitbu málo slovy: ‚Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.‘ A hned po tomto napomenutí učí svoje učedníky ‚Otče náš‘ jako příklad správného způsobu modlitby. (Mt 6,7-13). Když slyšíme tuto modlitbu v aramejštině, Ježíšově jazyku, je velmi poetická a rytmická a je velmi pravděpodobné, že se to opakovalo. Je to navíc podepřeno skutečností, že slyšíme jak Ježíš doporučuje způsob modlitby výběrčího daní, který neustále opakuje větu: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Lk 18,10-14)

Tento způsob modlitby byl v předcházejících verších nastaven v Matoušově evangeliu v atmosféře ticha a samoty. Tady se dovídáme, že Ježíš mimo modlitby se svými učedníky ve společenství také odešel „ven...na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu.“ (Lk 6,12). Slyšíme, že nám doporučil následující: ‚Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.‘ (Mt 6,6) Význam tohoto místa je nádherně vysvětlen Janem Kasiánem, mnichem ze 4. století: „Ve své komůrce se modlíme tehdy, když svá srdce stáhneme z hluku všech myšlenek a starostí a otevřeme svoje modlitby k Pánu ve skrytosti, jaksi intimně. Modlíme se za zavřenými dveřmi, když se zavřenými rty a v naprostém tichu se modlíme ke zkoumateli nikoli hlasů, ale srdcí.“

Ve svém důrazu na ticho a samotu čerpal Ježíš z židovské tradice, v níž vyrostl. V žalmech nacházíme: "Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh" (Žalm 46,10 kralický překlad) a ve Starém zákoně: ‚Ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný." (někdy se překládá jako zvuk čirého ticha).‘ (1 Král 19,11-13) Vnitřní tichá modlitba málo slovy je proto rozhodně součástí křesťanské tradice.

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 43